Dominikánská republika kapitola 1

Byli jsme daleko od našeho ubytování a instrukce zdejších naznačovali, že po svejch tam nedošlapem. „Musíte jet guagou [gvagvou]“ Což je jinými slovy autobus, resp. dodávka vydávající se za autobus. Zastávky guaguy [gvagvy] nejsou nijak značené stejně jako nejsou značené ani guaguy. Chvíli pozorování na ulici a od ostatních postávajících jsme vydedukovali, kde si asi tak máme stoupnout. Přijíždí dodávka. U postranních dveří čeká mladík sebevědomě nahánějící všechny postávající rychle dovnitř. Není čas ptát se na detaily. Tak se aspoň ptáme jestli nás odveze do naší destinace, na chvíli se zamyslí a pak souhlasně kýve. Nic neplatíme, sedíme si ve chrochtající dodávce, jejíž součástky poskakují do rytmů karibských písní a čekáme kam se ztratíme nyní. Za chvíli za námi doráží mladík ode dveří, vybírá 30 pesos na hlavu a svojí špatnou španělštinou mě ujišťuje, že nám řekne až tam budeme. Jeho další otázku: „Kdy odjíždíme“… ignoruju, do toho mu nic není.

Až čas ukázal, že jeho špatnou španělštinou, která následovala, vysvětloval, že by potřeboval vědět, kdy pro nás má zase přijet. No nic…