Dominikánská republika kapitola 6

6. – 11. den

Santo Domingo má krom své ponuré „možnátonezvládneme“ atmosféry také své světlé stránky. Nevěřili jsme tomu, co všechno toto město skrývá za poklady. Což bylo dobře, protože neskrývá. Žádné divy ani krásy nás v Santo Domingo nečekají. Pro cestovatele je tu jedna (opravdu jen jedna) boulevard ulice plná obchůdků a restaurací, pár monumentů a v případě nudy ZOO a botanická zahrada. Procházka zdejší Ikeou probleskne hlavou spíš jako vtip.

Pro turisty je vyhrazené historické centrum města, kde je zmíněná boulevard ulička. Jakékoliv okolní uličky v sobě nenabízejí nic než pocit nejistoty. Historické centrum procházíme během půl hodiny. Otáčíme to a zkoušíme jak moc se ulička změní, když ji projdeme z druhého směru. Samozřejmě se vydáváme i do postranních uliček a vyrážíme i k nedalekému pobřeží. Snad najdeme nějakou pláž, kde bychom se mohli osvěžit v moři. Pláže nacházíme. Jsou přikryté vrstvou odpadků. Sem tam se nám vnutí zdejší samozvaný průvodce nabízející nám své služby. Téměř nesrozumitelná angličtina nás přesvědčuje, že velký zážitek by to  pro nás nebyl.

Na hostelu se dozvídáme, že nejbližší pláž je přibližně půl hodiny cesty autobusem. Hostel jako takový je příjemně civilizovaný, čistý a prostorný. Styl Ikea. V ceně za ubytování máme i snídani. Snídaně je mezi 8-10 hodinou. Později se ukazuje, že jsme rozsah pochopili zřejmě mylně. V osm přichází slečna, která snídani připraví. Když je v 10 hodin připravená, je čas na aplaus. Slečna je velmi kreativní. Smažená vajíčka, jupí. Ty už jsem dlouho neměl 😀 Druhý den, smažená vajíčka, oujeee. Třetí den smažená vajíčka, tentokrát v arepě (něco jako smažený škubánek). Další snídaňová kreativita se držela v zajetých kolejí, vrcholným překvapením byla absence vajíček u smaženého salámu 🙂

Další procházení Santa Dominga přináší náhodné setkání s 2 Čechy, čínskou čtvrť a žlutý prezidentský dům.

Nějvětším zážitkem se pro nás v Santo Domingo překvapivě stává výlet do botanické zahrady a ZOO. Botanická zahrada je obrovská, proto je nám společně se vstupenkou neoddělitelně prodána i jízdenka na vláček. Nejzajímavější zastávkou se stává japonská zahrada a nejméně zajímavé se stává cca stopadesát druhů palem, jichž půlku průvodkyně označuje za palmu národní 🙂 U vstupu se vůbec nebojí na tabuli napsat, že vstupné pro turisty je více než dvojnásobné než pro Dominikánce. Přesto je turistů v zahradě relativně dost. Což ovšem neplatí pro ZOO. To je liduprázdné. Víceméně by se dalo říci, že je i zvěřeprázdné. Samotné ZOO ani botanická zahrada ve finále nejsou vůbec zajímavé. Co nám, ale nažene adrenalin do levé srdeční chlopně jsou cesty do jednotlivých objektů.

Botanická zahrada

ZOO

Cesta do botanické zahrady

V hostelu žádáme o zajištění taxíku do botanické zahrady. Prý máme počkat před hostelem. Za 2 minuty sedíme v taxíku se sympatickým Dominikáncem, určitě se jmenoval Artur.  Ptám se Artura na oblíbené jídlo, život v Dominikánské republice, ekonomiku, bezpečnost a další klasické témata. Cesta městem trvá celkově hodinu. Trvala by déle, ale Artur jako malý zřejmě příliš času trávil sledováním Formule 1 a akčních filmů. Blbá kombinace. Projíždíme úzkou uličkou a narážíme na řadu aut, které se na konci snaží odbočit na křižovatce vlevo. Artur chvíli přemýšlí, chvíli nadává, chvíli troubí a pak se mu rozsvítí oči. Mě se výrazně rozšíří zorničky. Vidím, co se chystá udělat.

Artur řadí jedničku a kroutí volantem, jak kdyby dostal pod ruce hlavu své tchýně, vjíždí do protisměru úzké uličky. Jsme asi tak 500 m od křižovatky, zatím proti nám nejede žádn…. už je tam… a další a další… přímo proti nám jede několik vozů. Na pravo je velká fronta aut, tak přitulených jedno k druhému, že i geyparáda je proti tomu organizovaná fronta na koncert Ivana Mládka. Nikdo nemá možnost ani vůli nás pustit zpět. Artur si zřejmě myslí, že všechny ty nerytmické písničky vytrubované auty proti němu i vedle něj, jsou tu proto, aby ho povzbudily. Nejeví náznaky toho, že by si uvědomoval jakou udělal blbost nebo že by byl v koncích. Artur totiž v koncích není!

Vjíždímě na malý chodníček vlevo a zařazujeme se mezi stromy. Čekáme až projede řada aut a vyrážíme znovu do protisměru. Dojíždíme do křižovatky. Kam že to mířila všechna auta, vlevo? Logicky tedy Artur pojede vpravo, proč by jinak jezdil do protisměru? Ne. Artur začíná zatáčet vlevo, semtam si troubne. Čekám, že se pokusí zařadit, fronta aut jedoucí stejným směrem jako my, je teď ve 2 řadách a vůbec se nehýbe. Do Artura už se také vléva adrenalin, je očivdné, že se chce před námi vytáhnout. Pokračuje dál v protisměru. Naší tříproudovou silnici za pár stovek metrů křižuje čtyřproudová silnice. Je jen otázkou času než se před námi obj… jsou tu. Tentokrát nemáme vpravo žádný chodníček. Artur přikrčí ramena, dupne na plyn. Plynový pedál je profesionálním způsobem propojený úzkým drátkem se spínačem mých hýžďových svěračů. Nyní jsou půlky zaťaté až to bolí. Řítíme se proti nezastavitelné řadě aut. Tesně před nimi Artur opět, tentokrát však s výraznější opatrností zajíždí k levé části silnici a zajíždí do strouhy. Stále máme půlku auta na silnici, ale protijedoucí vozidla se tam nějak vtěsnají. S každým si dáváme zrcátky placáka stylu „high five“. Řada aut projela. Nastal náš čas, Artur dává jedničku, kroutí tchýní a už jsem v křižovatce. Artur věří v boha, ne v semafory. Ty jsou tu pro děti, aby neměli pocit bezradnosti. Světla nesvětla, na křižovatce zahýbáme doprava a včleňujeme se do plynulé řeky aut a předjížídíme tak stojící dvouřadovou frontu řidičů, kterým se v kapse zrovna rozevřela mačeta. Artur si vysluhuje pochvalu a zbytečnou otázku, zda existují v Dominikánské republice nějaká pravidla dopravy. Prý nějaká existují.

Cesta do ZOO

Poznámka předem: Cestu do ZOO v Santo Domingo, o které si teď přečtete, byla uskutečněna dvěma profesionálními idioty s přespříliš pozitivním vnímáním světa. Doma nikdy nic podobného nezkoušejte.

Cesta pěšky do ZOO už, ale nebyl zážitek, který bychom se ani s odstupem času zasmáli. Spíš než příběh jde kombinaci věcí, které jsme míjeli. Zatímco prvních 3 km cesty z výsledných čtyř, bylo celkem poklidnou, někdy mírně směťákovitou, cestou. Pozornosti jsme se v této části dostáli jen projíždějícími taxíky, jenž na nás vytrvale potrubovali. Poslední kilometr se oproti tomu proměnil v noční můru. Zašlé, polorozpadlé baráčky s pouličními vývařovnami, s hrnci obsahující maso podezřelého vzezření i vůně. Smeťák všude kolem, horko, neskutečný smrad. Míjení podezřele vypadajících lidí s pohledy kopírující a skenující naše postavy. Snažíme se usmívat, ale snaha a odvaha nás brzy přechází. Už jsme skoro u ZOO, vesnička hrůzy je za námi, uff. Před námi je most. Na jeho začátku je doutnající polorozpadlý a zrezivělý barel, ve kterém si někdo něco vaří. Nahlížím jen opatrně, bojím se co uvidím. Vedle barelu je shořelé auto, zůstala jen konstrukce. Před ní spí na zemi polonahý člověk, oblečený více v bahně než v teplácích, které tak nějak překrývají jen určité partie jeho těla. Přidáváme do kroku a modlíme se, abychom osobu neprobudili. V půlce mostu se odvážíme pohlédnout výš než na špičky našich chodidel. To byla chyba. Před námi vyrostla pravá nefalšovaná favela. Ano, favela! To jsou ty, chudé čtvrtě z Rio de Janeiro, kam se běloch z Evropy vydá jen po prodělání prvotní fáze lobotomie, navíc s eskortou jihoamerické speciální jednotky v neprůstřelných vestách, s potetovanými krky a plnovousy až na hruď, kde se jim zamotávají do jejich vylešťěných samopalů.

Ve favele je vidět spoustu pohybu, občas z okna vyletí salva nějaké tekutiny. Snad jen voda od vypraného prádla. Je nám jasné, že tohle nedáme. Co teď? Vůbec nevidíme ZOO. Víme jen jediné, že do favely nevkročíme. Cestu na zpátek, ale také nezvládneme. To že jsme to prošli poprvé, bylo jen díky tomu, že samotní zdejší obyvatelé něco takového neočekávali a tak nás samým překvapením nechali projít. Zmocňuje se nás decentní hysterie. Rozhodli jsme se zkusit dojít na konec mostu a rozhlídnout se, jestli neuvidíme ZOO. Jediné co si přejeme, je chytit taxík a odjet zpátky do hostelu. Nic víc, jen to chceme přežít. ZOO samotné už nás vůbec nezajímá.

Nádech… Výdech… Tvořím…

Hned za mostem zjišťujeme, že favelu musíme minout jen letmým vkročením na její hranici a hned odbočíme k ZOO. Před ZOO je řada velice podezřele vypadajících taxíků. Normální taxíky, které jsme již použili a byli ověřené policistou a hostelem, byli na hranici položivota rozpadu. Tyhle taxíky vypadali, že nemají ani motor a musejí být taženy poníky do nichž bude řidič šlehat elektrické rány drátkama od baterie. Do tohodle nenastoupíme ani za nic! ZOO zavřené. Náhle za se za plotem ZOO objeví paní, hystericky se jí ptám na taxíky, dostávám odpovědi, že vchod do ZOO je ze strany a že tam seženeme taxík přes ochranku ZOO. Uklidňujeme se, nakonec i navštěvujeme ZOO. Po té nám ochranka zařizuje taxík, hostel, polykáme poslední hořkost strachu na patře, kdybychom měli válium, polýkáme i to.  Dostat se do ZOO v Santo Domingo pěšky? NIKDY!

Pozn: veškerou popsanou hysterii a strach jsme si v sobě vytvořili sami. Nic se nám nestalo, nikdo na nás nikdy nijak nezaútočil, ani neprojevil náznaky agresivity nebo násilí. Veškerý strach plynul jen z naší neznalosti prostředí a porušení pravidla nevydávat se tam, kde to není někým zdejším potvrzené jako bezpečené. Jestli je to tam nebezpečené, jestli je celkově Santo Domingo nebezpečné, je z naší strany objektivně těžko posoudit. Subjektivní dojem neustálého nebezpečí, který v nás Santo Domingo zanechalo se, ale už nikdy nezmění.

Nakonec jsem, ale nejvíc nebezpečný hlavně já sám sobě 🙂