Dominikánská republika kapitola 7

8. den

Vydáváme se na druhou nejznámější pláž v okolí, Juan Dolio. Ta první se jmenuje Boca Chica a je plná plážových barů, obchůdku a turistů. Oproti tomu Juan Dolio je pláž oblíbená u zdejších a tak bude pro nás možná o to víc zajímavá. Cestou na autobus zažíváme dominikánské peklo. Nedá se úplně říci, že by v Santo Domingo bylo nějaké autobusové nádraží. Spíše jde o několik desítek malých nádražíček rozmístěných náhodně kolem jednoho většího náměstí.

Pro nás to znamená, ptát se na každém rohu, odkud se dostaneme tam a tam. Než se dostaneme k našemu nádražíčku, potkáme dalších osm a tak se musíme ptát pořád dokola, jestli už je to to, co hledáme.

Pro Dominikánce, obvzláště ty podvratné a nebezpečně vzhlížející, to znamená příležitost zkusit dostat nějaké peníze za pomoc. Takže se nám snaží pomoci jak jen to jde a za každou druhou větou se podívají na mé ruce, jestli už vyndavám peníze.

V jednu chvíli k nám přichází obrovský Dominikánec, ukazuje na nás prstem a neskutečně se směje. Směje se nám do obličeje, vysmívá se až skoro puká. Nechápeme a radši pokračujeme dál. Až později nám dochází důvod jeho poblázněného výsměchu, byly to naše vyděšené obličeje.

Nastupujeme do autobusu, necháváme se zmrazit cestou k naší destinaci. Podezřele míjíme naši vesničku. Nezastavujeme. Přejeli jsme to. Jsme vysazeni uprostřed dálnice. Široko daleko nic, jen v proti směru malá chajda z vlnitého plechu s nápisem Cruz rojo (Červený kříž). Záchrana?

Nádech! … Výdech! … Tvořím!

Chystáme se usadit u chajdy a stopnout nějaký autobus. Nestačíme se ani nadechnout a už před námi stojí několik mladých dominikánských hochů a nabízejí nám odvoz na motorce. S Péťou na sebe podezíravě koukáme. Viděli jsem celé rodinky na jedné motorce, ale nenapadlo nás, že to taky zkusíme. Ptám se na cenu, říká 200 pesos, čili našich 100 Kč. Snažím se smlouvat, protože mi přijde, že jsme opravdu blízko. S cenou se nehlo. Vyrážíme.

Stejně jako na pravidla se v Dominikánské republice nehraje ani na bezpečnost. Nic jako helmy tu nemají. Cesta po dálnici v nás budí respekt. Po 20 minutách jízdy, si uřícená motorka mohla dát konečně pohov. Přejíždění retardérů jí, ale určitě pomohlo zbavit se přebytečného rezu z podvozku. Jsem plný nadšení, už máme za sebou jízdu na korbě nákláďáku, jízdu na koni a teď i jízdu na motorce.

Jsme u pláže. Nikde nikdo, jen ochranky u vysokých hotelových králíkáren. Co tu asi tak střeží? Lehátka a prostor před nimi. Kroutíme hlavou a usazujeme se kousek opodál, kde nás ochranka neosočuje ze zabírání soukromého prostoru.

Při koupání v moři objevuju pár metrů od břehu velkou chobotnici brouzdající si mořskou trávou. Samým nadšením si nedokážu vzpomenout, jestli jsou chobotnice nějak nebezpečné 🙂

Kručení v žaludku nás nasměruje k chajdě postavené na moři. Při vstupu na molo nás odchytává ochranka. Restaurace je pouze pro členy klubu. Kde to ksakru jsme?! Široko daleko nikdo nikde, jen zákazy. Jsme na úplně jiné pláži než máme být…

Naše pláž Juan Dolio je hodinu chůze. Chybama se člověk neučí, Santo Domingo a výlet do ZOO nás evidentně ničemu nepřiučil a tak vyrážíme pěšky za původním cílem.

Cesta je na stupnici strašidelnosti někde v mezích snesitelnosti. Cítíme, že jsme už blízko, ale netušíme jak se dostat ze silnice k pláži. Míjíme hotelový komplex a ptáme se kolemjdoucích, ti neví, v tu chvíli z komplexu vyjíždí vůz. Postarší řidič, který očividně v komplexu pracuje se ptá, jak nám může pomoct. Potřebujeme se dostat na pláž. „Nasedejte! Hodím vás tam…“

Připomenutí pravidla č. 1 v Dominikánské republice: Nikdy nevěřte nikomu, kdo se vám snaží bezdůvodně pomoct. Nikdy to není bezdůvodně!

Postarší sympatický řidič vyráží směrem, ze kterého jsme přišli. Přijde nám to podezřelé. Ujišťuje nás, že takhle je to lepší. Cestou nám vypráví o zdejších hotelech, které nám pak cestou i ukazuje, jako kdyby šlo o nějaké historické památky. Nechápeme. Vracíme se až do vesničky odkud jsme vyrazili, ze které jsme hodinu šlapali než jsme potkali tohoto hodného pána. Odtud to bere jinou cestou, ale už opět správným směrem a navíc kolem dalších hotelů, o kterých nám může vyprávět. Podezřele vyjíždíme na místě přesně tam, kde nás nabral. CO?! Cesta, kde nás před 10 minuty nabral, pokračuje dalších 100 m, kde zahýbáme směrem k pláži, pokračujeme dalších 100 m a tadáá…

A následuje nedodržení pravidla č. 2, útéct dřív než z vás dotyčný začne tahat prachy.

„Jsem rád, že jsem Vás mohl svézt a ukázat Vám to tu“

„My jsme asi taaaaky rádi a asi děkujemeee…“

„600 pesos!“

„Prosím????!!!“

Je pravda, že tak krásné hotely jsme ještě neviděli. Vlastně jsme neviděli ani tyhle, protože nás do prd*le žádný hotely vůbec nezajímají. Odmítáme zaplatit. Ze sympatického staříka se stává nepříjemný a neodbytný dědek. Po chvíli handrkování mu dávám 200 nebo 300, už ani nevím, snažím se na to zapomenout, a říkám mu, že jsme vyrovnaný, on říká, že to teda nejsme. Odcházíme, až to pomáhá.

Cítím se jako idiot, že jsem mu vůbec něco dával. Péťa však dodává, že o těchto případech četla a pokud bych mu nic nedal, tak pak volají policii. Ta by nás k zaplacení donutila a možná i o něco víc. Prý poskytnutí služby. A kdo by se chtěl hádat s policií?

Konečně jsme na pláži Juan Dolio. Po nepříjemném rozhovoru se staříkem se mi nedaří si pláž, ani blížící se západ slunce, nijak extra užít. Chvíli pozorujeme nervózní krabíky a zdejší Dominikánce, kteří naoplátku trochu nevraživě pozorují nás. Vydáváme se zpět do Santo Domingo. Zkušenost za 200 až 300 pesos se vždycky hodí 😉 Zkusíme to příště znovu na 1. nejznámější zdejší pláži Boca Chica. To ještě netušíme, že se do nás Boca Chica (Malá ústa) zakousne a jen tak nepustí.