Dominikánská republika kapitola 8

11. – 12. den

Zbývá nám poslední den v Dominikánské republice. Odlet je ve večerních hodinách a tak před výletem do oblak vyrážíme nasát poslední doušky atmosféry vyhlášených dominikánských pláží. Tentokrát na turisty oblíbenou pláž Boca Chica. Ze Santo Domingo se k pláži dostáváme za půl hodiny zdejším autobusem. Spíš než pláž nacházíme moře obsypané bary a restauracemi. Jsou tak blízko moře jak jen to jde. Vidíme lidi sedící u stolku, opalujicí své bledé tváře neúnavným sluncem, jak srkajíc brčky plní své žaludky vychlazenými koktejly a svá chodidla nechávájí rozpouštět v mořské lázni. Nic pro nás…

Nicméně nic jiného než proplétání se turistickými hloučky a restauračními álejemi plastikových stolků a křesýlek nám nezbývá. Koupačka v průzračném azurovém moři je osvěžující, pár skoků z betonového mola dodá pocit autentičnosti Dominikánské republiky. Znáte ty záběry z dokumentů jak malí černouškové skákají z mol do vody. Tak to je ono, jen máte za zadkem 1000 německých do ruda vysluněných německých turistů.

Menší oběd a káva v plážové restauraci, po shlédnutí účtu turistickému punci neubírá ani trošku. Balíme to, tady už nás nikdo neuvidí. Na letiště se můžeme dostat pouze na dvou motorkách (tentokrát už nás na jednu dva nevezmou) za 2×300 nebo taxíkem za 1000,- pesos. Past na turisty. Zatímco po městě vás taxíkář bude vozit hodinu a půl za 2 stovky, tak na letiště vzdálené 20 minut je cena 5-ti násobná. Usmlouváme taxíkáře, který umí pár českých slovíček, na 800,- a razíme vstříc Kubě.

Check-in! Odbavujeme se. Všemožné kontroly a fronty zvládáme levou zadní. Teď už jen zbývá počkat u vrátek k našemu letadlu hodinku a jsme pryč z týhle hororový země 😀

„LET ZRUŠEN“

Ehm… Dominikánská republika nás má evidentně ráda a chce si nás ještě chvíli nechat. Z různých stran přicházejí různé drby, jedna z nich je, že kubánská letecká společnost vůbec netuší, kde se naše letadlo, které má přiletět z Kuby, nachází. Něco po páté odpoledne, přesně v okamžik, kdy máme odlétat, přicházejí zástupci společnosti Cubana Aviacion (další drb: prý jedna z nejhorších aerolinek na světě) a bez podrobnějších informací o letu nás směřují k autobusu, který nás odváží do hostelu blízko jedné oblíbené pláže. Pláže Boca Chica…

Ještě poslední kontrola dokladů před opuštěním letiště. První skupina odešla k autobusu. Jsme první z další skupiny.

„Musíte jít ven a počkat na další autobus“.

„Na jakej autobus? Jak vypadá? Jak ho poznáme?“

„Hmm… tak počkejte tady…“

Na Kubě na nás už čekají s ubytováním a my pořád nevíme, kdy tam vlastně poletíme. Posílám SMS, že dnes nepřiletíme. Kdy odlétáme se dozvídáme až v průběhu následujícího dne, pár hodin předem. Co se na první pohled zdá nepříjemnou situací, je ve skutečnosti údálost plná pozitiv. Máme ubytování zadarmo na další den, včetně večeře a jídla na celý další den. Jsme ubytovaní konečně v hotelu a hned u pláže.

Díky společnému osudu se seznamujeme s francouzským párem. Uklidňuje mě a zároveň i fascinuje s jakým přehledem danou situaci vstřebávají. Francouzská dáma začtená do své knihy po 2 hodinách čekání nehne ani brvou. Manžel občas prohodí humornou štiplavou hlášku. Svůj důchod tráví cestováním a jejich zkušenosti, příběhy a pichlavý humor přišly vhod. Večerní procházka za svitu měsíce v doprovodu dvou rozverných francouzských důchodců je zajímavá změna a příjemně strávený čas.

Druhý den sledujeme při čekání na odvoz na letiště menší dominikánskou romanci mladíka s brokovnicí:

Dalším pozitivem se ukazuje také seznámení při cestě na letiště. Tentokrát s Italem, kterého údálosti okolo Che Guevary a Fidela Castra tak fascinovali, že se kvůli nim na Kubu rozhodl již před lety přestěhovat. A jako správný Ital se jal plnit své jižanské pudy, které mu matka příroda vložila přímo do úst. Pár Italů jsem již poznal, takže si je lehce škatulkuju. Upovídaní, snažící se vždy pomoci, ale spíš vás dostanou do ještě horší situace, ne všechno co řeknou je pravda, i když to neznamená, že by Vám chtěli lhát. Všechno je možné, jen do okamžiku, kdy se zjistí, že ne tak úplně všechno je možné atd. Nicméně jeho odhodlanost nám pomoci s přípravou na Kubu je obdivuhodná. Sdílí s námi všemožné informace, které by se nám mohly hodit a zve nás do svého obchůdku s bižutérií. Hlavně nás odrazuje od ubytování, které máme zajištěné. Prý je drahé a daleko od centra.

Náš let je naplánován na desátou večer. Na mé SMS ubytování nijak nereagovalo ani předešlý den ani v den, kdy skutečně odlétáme. Na Kubě se objevíme uprostřed noci, musíme najít zmíněné ubytování a modlit se, že s námi počítají, že si přečetli mé SMS a jen neodpověděli, protože SMSky z Kuby na české číslo přijdou draho. Nebo risknout to, že Ital není masovým vrahem a využít jeho nabídku sehnání ubytování od jeho přátel. Jenže první pohled na Itala křičí: „Jsem masový vrah a doma mám pěknou ruční pilu a fungl nový kotlík…“. Než přistaneme na Kubě v Santiago de Domingo, musíme se rozhodnout co dál.

Drbu „nejhorší aerolinky nasvětě“ se Cubana Aviacion nechce vůbec vzdát.

Je jedna hodina ráno a naše ocelové vznášedlo odlepilo svůj zadek z asfaltového koberce Dominikánské republiky…

Poznámka: Když jsem byl malý kluk, měl jsem letadýlko ze železa. Takovej malej Boing. Dávám ruku na srdce, dlaň na bibli, přísáhám dvěma napnutýma prsty a kdybych měl i čtvrtou ruku, tak s ní budu nejspíš salutovat, že ať jsem hodil s tím letadýlkem jakkoliv prudce, nikdy neletělo o nic lépe než obyčejný šutr. Nic jako aerodynamika neexistuje, to můžu lehce dokázat. A pro věci,  které nemají logické vysvětlení, lidé vymysleli boha. A proč proboha ten by se zatěžoval levitací ocelových přepravovadel? To by rovnou mohl nechat fungovat teleportaci, která je stejně nevysvětlitelná, ale určitě snazší než nechat po nebi poletovat blbosti a nahlodávat tak dětem přesvědčení, že bůh žije v mracích. Nooo… zapeklitá kravina k zamyšlení pro nás, co žijeme v propasti.