Dominikánská republika kapitola 4
Jízda na koni za vodopády Limon
5. den
Naším hlavním cílem na poloostrově Samaná bylo navštívit vodopád Limón a vydat se za velrybami, které na začátku roku tuto oblast míjí při své migraci. Nicméně v časovém itineráři jsem zapomněl vzít v potaz, že bychom potřebovali jeden den na rozdejchání šoku z Las Terrenas. Nebylo tak těžké se rozhodnout mezi půl hodinovou masáží hýždí koňskými hřbety nebo dvěmi vodotrysky – jedním z chrbátu velryby (vodotrysk nejistý) a druhý z našich žaludků užívajících si houpání loďky pochybných kvalit (vodotrysk jistý).
Výlet vzdálený jen 30 km z naší základny v Las Terrenas, jsme si sehnali přímo v naší vesnici. Lidé tu sice žijí v plechových boudách, ale cestovních kanceláří s výlety tu mají více než večerek. Nejlevnější vodopády nabízí Francouzka. Kromě ceny jsme ocenili evropskou bledost její tváře. Klasický Dominikánec slíbí první poslední a my jsme ještě nestihli nasbírat tolik zkušeností, abychom jim chtěli věřit. Což se z naší strany může považovat za rasizmus. Ale smiřte se s tím, strach je mocný pán.
A tak jsme zaplatili pěkných 35 dolarů na hlavu francouzské postarší dámě. Ta nás vyprovodila před svou kancelář k cestě, kde přibrzdilo auto typu pick-up. Francouzská starší paní nás směřuje na korbu náklaďáčku. Že je to prý větší zážitek než vevnitř… ehm, aha… Sedáme si k několika dalším černouškům a těšíme se co bude dál.
Při prodeji samotného výletu se nás ptala jak se nám v Dominikánské republice líbí. Naše pokrčená ramena a zakřivené obličeje ji napověděli, že si ještě zvykáme a tak říká:
„Ty lidi jsou chudý, nic nemají a přesto se pořád smějí. Víte proč? Protože, první co si ráno řeknou, když se probudí, je: Juchůůů! Ještě žiju!“
Jízda na korbě náklaďáčku je
ve skutečnosti opravdu zážitek.
Stačí pozřít video:
Jízda na koni džunglí, plantážemi bůh-a-Dominkánci ví čeho a horskými stezkami, také úplně v paměti jen tak nezapadne. Mrkněte na to:
Cesta na koních trvá déle než jsme čekali a masáž hýždí od Bronca a Chocolate začíná být výraznější než jsme počítali. To jsou jména koní, ne našich průvodců! Ty si bohužel nepamatujeme 🙁 Moji první jízdu na koni v životě, si ale přesto náramně užívám. Cítil jsem se opravdu šťastný, že zažívám něco nového.
Seskakujeme z koní a v gumovkách si to prdíme za cílem výletu. Osvěžující koupel pod dechberoucím vodopádem, papoušek na rameni, atmosféra jak z filmů Jeana Paula Belmonda, nádhera!
Bronco pod mými 90 kg ani při zpáteční cestě neprojevil náznaky nechutě. Zřejmě je to jeden z těch typů, co ho jeho práce baví. Evidentně gentleman. I když mu to určitě v tom terénu a horku nemohlo zrovna připadat jako příjemná romantická procházka ve dvou. Snad mu přišlo vhod, že jsem ho každých 5 minut pochválil a pohladil po krku. To já takhle dělám každý kobyle 😀 (ok, špatnej vtip, beru zpět)
Dva černoušci, co vedli naše koně, šli vedle nás celou dobu v gumovkách po svejch. Tuto práci dělají dobrovolně a přivydělávají si tím, co jim turisti nakonec jízdy dají jako dýško. Od Francouzsky víme, že máme dát 200-300 pesos každému průvodci. Dáváme 300 každému, ale v jejich výrazech cítíme, že nadšením nepřeplývají. Přihazujeme pár dolarů, co máme po kapsách. Moc na náladě jim to nepřidává, ale i tak zůstávají zdvořilí a přátelsky se loučí.
Zpátky jsme se měli dostat svépomocí. Stopnout si u cesty náklaďáček nebo dodávku. Než se do toho pouštíme, zbaštíme na ranči pestrý oběd, který byl součástí ceny výletu. Krom vody a limonád máme neomezený přístup k dominikánskému rumu. Pár sklenic rumu s kolou vdechnu s chutí. Navíc jsem přeci Čech, nechat tu rum zadarmo zbytečně ležet, to bych dělal naší kultuře ostudu.
Když jsem žil na Kanárských ostrovech, komentoval můj britský kamarád Rhys, úroveň mé španělštiny takto: „Jsi jediný člověk na světě, co když se opije, tak mu jde cizí jazyk hůř než za střízliva.“
A tak jsem se raději krotil a neopil. Dodávku k odvozu zpět do Las Terrenas jsme odchytli a zkrotili. První výlet se zvládl překvapivě hladce a stálo to za to!