Kolumbie kapitola 4

Tohle bude krátký. Guatape, autobus, letiště (kterýmu by se i práškovací letadlo vyhnulo obloukem), Cartagena. Po pár krocích se mi už tvoří horkem malé Niagáry na čele, jako vždy se vyhýbám letištním taxíkářům, otravným jak mouchy v létě, ptám se policisty, kde najdu autobus do centra a šupajdim si to tím směrem. Zmateně hledám zastávku, odchytává mě starší pán plný chtíče pomáhat turistům a doufajíc v nějaké to spropitné. Navádí mě k stánku, kde si prý musím koupit lítačku a nabít s jí kreditem. Paní ve stánku přikyvuje. Kartička mě stojí 4 tisíce + 4 tisíce nabíjím kredit, platit chci 50tisícovkou… paní na mě kulí oči, stařík neváhá, vytrhne paní bankovku z ruky a utíká do protější restaurace. Pokřikuje, že to jde rozměnit…

Po 10 minutách čekání se paní rozhodne vyhledat zmizelého staříka a já si v hlavě připravuji argumenty o tom, jak stařík vzal bankovku z ruky prodavačky a tak technicky vzato byla okradena ona a ne já a tím pádem bych měl dostat svou kartičku i drobné. Příprava těchto argumentů ve španělštině pomáhá vyšperkovat mou blýskavou Niagáru na čele.

Nakonec argumenty nejsou třeba a paní se vrací se staříkem i 50tisícovkou, kterou nedokázal rozměnit a tak se o to postarala sama prodavačka. Mám lítačku i svý pártisícový drobný. Staříkovi dávám pár mincí s díky  za jeho pozornost a v myšlenkách ho jak otupělá turistická ovce odměňuju, za to že mě (vlastně paní), neokradl. Toho si člověk dneska už musí vážit, když vás jako turistu neokradou 🙂  … vlastně paní, ale to už to komplikuju.

Hostel mám už rezervovaný na 4 dny dopředu. A jsem na to patřičně hrdý, protože byl o polovinu levnější než všechny ostatní, které se v Cartageně v období Vánoc dají najít. Taky v tom cítíte háček? Po hodině cesty se dostávám do čtvrtě, kde ani pes neštěkne, aby ho náhodou rovnou nehodili na rožeň. Dveře od hostelu jsou otevřené, vevnitř na pohovce leží mladý Chilan ( pro ty co v tom hledají nějaký španělský slang, tak Chilan = člověk z Chile). Po chvilce se objeví mladík, který mi ukazuje hostel. Nejsou tu žádné zamykací skříňky, pokoj, kde budu spát se zamknout také nedá. Místo toho, abych svou rezervaci zrušil, mladíkovi kývu a platím na 4 noci dopředu. Idiot. Asi to horko.

Chilanovi se svěřuji se svou obavou o bezpečnost svých věcí. Jeho rada je:

„Nos si všechno cenný vždycky s sebou. Nic tu nenechávej. Já to tak dělám pořád a ještě se mi nic nestalo.“

Imbecil. Takhle debilní radu by v soutěži debilnosti snad dokázal překonat jen Ovčáček. Venku se klepou nohy i krysám a zimou to rozhodně není, je to strachem, že jim někdo ukradne kožíšek a napíchne je na špízovou jehlu, no a já se tam budu procházet jak paša se vším cenným co mám. Jasný. Samozřejmě mu neříkám, že mám v baťohu notebook a zrcadlovku, protože nedůvěřuju ani jemu. Baťoh si jedním zámkem přivážu k posteli a druhým zamykám zip hlavního prostoru baťohu se všemi cennostmi. Tenhle trik používám celkem často, jen je potřeba mít dost zámků a něco pevnýho, k čemu lze batoh připevnit.

Procházka po historickém centru

Vyrážím pěšky do historického centra. Je to hodina cesty, ale možná jen proto, že se zaťatými půlkami se chodí pomaleji. Takovýho bordelu, smradu a zvláštně pokukujících lidí jsem naposled viděl v Dominikánský republice… Naštěstí tu mám už za sebou, takže si to šinu celkem suveréně a půlky mám zaťaté jen ze zvyku. Historické centrum v noci je nádherné, plné vánočního osvětlení, všude to žije, pouliční umělci hrají na nástroje, na různých náměstí se schází omladina, povídají si, popíjí piva a pojídají pouliční stravu v podobě masových špízů (cha cha a mastnotu od pusy si místo ubrousky stírají těmi kožíšky).

Sem tam mi někdo nabídne marihuanu nebo kokajn. Možná už jsem to psal, ale protože mi to přijde zajímavé, tak to napíšu znovu. Když jsem se bavil s kamarádem Kolumbijcem Jorqem, který je stejně starý jako já, tak mi řekl, že mu drogy nikdo nikdy nenabízí a kdyby měl nějaké sehnat, tak ani neví na koho se obrátit. Mně jako turistovi v Kolumbii je někdo nabízí cca každých 5 minut.

Proč je dobré nezavrhnout boha

Mám zvláštní zvyk. I když nejsem věřící (pokud se mi to zrovna nehodí), navštěvuju skoro všechny možný kostely. A pokaždé mě fascinují 2 věci. Za prvé kolik peněz a úsilí jsou lidé schopni pro „toho nahoře“ vynaložit. A za druhé to jak je to všechno v té depresivní, mučivé a trýznivé tónině, všechny sochy a osoby na obrazech trpí. Pochybuju, že ty děcka co jim tady cáknou vodou o čelo, brečí kvůli tomu, že je studená. Naštěstí už nejsem malý děcko a tak mě Ježíšek na křížku už nerozbrečí. Naopak, nejen že mě to celé s Ježíšekem fascinuje, ale navíc mi sám ještě dopomáhá se zadarmo opít. Oknem kostela vidím do vedlejšího dvora, kde se odehrává koncert moderní hudby.

„Moderní hudbu“ si v tomto případě představte ve smyslu „moderního umění“. Něco jako když si umělkyně vloží do vagíny štětec a pak s ním pocmrndá plátno a někdo za to pak zaplatí balík peněz (pokud teď v hlavě hledáte nějakou souvislost s nesmyslně drahou výzdobou kostelů, tak to je váš problém). Akorát, tady byl jen mladík pokoušíc se hrát na klavír a za ním plátno, na němž se promítalo pár do nekončena se opakujících střihů ze starých italských filmů. V těch už byly ty vagíny, kdybyste se ptali na tu souvislost s moderním uměním.

Vstříc vínu a moderní hudbě

Zapínám turbopohon, který mě dostává z depresivního kostela do vedlejší, mnohem veselejší budovy. Procházím detektorem kovu a v pohorkách a v kraťasech, které by dokázal tak směle dekorovat snad jen Pollock (taky moderní umění) se s naprosto sebejistým „Hola!“  a přirozeným výrazem „jsemtupečenejvařenej“ ve tváři proploužím kolem strnulého strážníka. Cestou k vagínám procházím halou, kde je výstava pestrobarevných obrazů. Sám umělec, kterého vidím na jedné fotce na plaketě k výstavě, se oživlý baví s návštěvníky o tom, jak je zrovna dnes umění tak důležité. Já ho obskakuji jako olympijský krasobruslař a mířím si to k moderní hudbě.

Hned dostávám do ruky sklenku červeného kolumbijského vína, „Gracias!“. Následuje další sklenka bílého a další „Gracias!“. A jelikož sukně, proslovy a opice mám v horkých dnech raději kratší, tak mi to v tuhle chvíli stačí.

Ještě chvíli bloumám ulicemi Cartageny, obdivuji světélka a děkuji bohu, za to že mi dopřál tu krásnou podívanou a chvíli přitroublého úsměvu na tváři. A možná tohle je právě ten důvod, proč je tolik věřících. Třeba se to stává všem a nejen mně. Tak až vám příště děda řekne, že jde do kostela, tak si odpusťte ten znuděnej výraz a jen na něj pochvalně mrkněte a popřejte mu ať si to užije… mrknutí stačí, verbální projev: „Užij si ty vagíny vožralo“ není potřeba, to už slyšel od babičky.

Setkání s Alfrédem

Cestu nazpátek do hostelu jdu zase pěšky, to už je celkem hutná tma a zase procházím hodinovou uličkou hrůzy. Naposled. Následující den, jedu do centra raději autobusem. Přes den se potloukám městem a utvrzuji se v tom, že Cartagena má opravdu nehezké pláže. K večeru se pak setkávám s Alfredem. Švédem, kterého jsem poznal při své křížové výpravě na motorce Mexikem ve městě Puebla, v jednom hostelu. S některými lidmi při cestování navážete kontakt téměř okamžitě, prostě si sednete, máte si o čem povídat a je to zcela přirozené. A bylo to tak i po půl roce v Kolumbii. Seděli jsem na jednom náměstíčku, popíjeli jednoho lahváče za druhým a povídali si o cestovatelských zážitcích a tom jaká je Kolumbie.

Tím pro mě Cartagena končí a přemisťuji se do města Santa Marta a téměř okamžitě do města v horské džungli Minca.

• Já si koupil lítačku 4 tis. a kredit 4 tis., celkem mě to stálo 8 tisíc. Z letiště do centra jsem utratil za jízdenku 2 tis.a lítačku už jsem nikdy nepoužil. Z centra do hostelu jsem se dostal za další necelý 2 tis. Takže mě to celkem stálo 10 tis. se dostat z letiště do hostelu. Myslím, že taxík vycházel na 12 tis.
• Nejezděte do Cartageny za pláží,  zbytečně vyhozený peníze, je lepší se přesunout třeba do Tagangy, která je na kraji Santa Marty.
• Nejzajímavější část města je historické centrum
• Na Cartagenu vám budou stači 2-3 dny