Druhý den po štěstí v kole štěstí opouštím Svatou Martu a přemisťuji se o 650 m výše. Zabere to dodávkou jen půl hodiny. Ocitám se v džungli a mám výhled na celou Santa Martu, moře, lesy a hory kolem. Popíjím horkou kávu z hrnku Cuba, což mi vyvolá nostalgické vzpomínky na Kubu a kochám se výhledem. Nádhera. Vesnička vysoko v džungli Minca je malá vesnička, projdete jí křížem krážem během půlhodiny. Žije to tu turizmem. Je tu spoustu hostelů a Kolumbijců nabízejících výlety do různých koutů džungle. Po cestě dodávkou se seznamuji s mladým Němcem Mikym, studujícím historii a učitelství. Miky je přesně ten typ člověka, co vypadá, že je neustále zhulenej. Neustále se směje, mluví hodně nahlas a vymejšlí vtipy skoro na všechno. Nejvíce se těší na to, až se dostane do jedné restaurace nedaleko vesnice, kde mají skvělý dezert…. ehm…. Po příjezdu si každý nacházíme vlastní hostel a po půl hodince se opět setkávám a hledáme místo, kde se ve vesničce najíst. Pak spolu ještě popíjíme a kecáme o životě. Domlouváme se na příští den, že uděláme výšlap na vodopád v džungli. Po návratu do mého hostelu si mě vyhlídne jedna Kolumbijská slečna z Bogoty. Svěřuji se Anabel, že bych rád viděl tukana na živo a že je to tak nějak hlavní důvod proč tu jsem. Bohužel mi zkušeně oznamuje, že pár lidí je vidělo, ale jsou tu i tací, kteří tu za půl roku žádného tukana neviděli. Také mi oznamuje, že zítra odjíždí a já, že je to škoda, že jdeme na vodopády. Druhý den se probouzím a ještě s rozespalýma očima mi Anabel při snídani předává vlastnoručně namalovaný obrázek tukana. Juchůůů! Tukan. Také mi oznamuje, že se přidává na výpravu za vodopády.
Miky mi na mé zprávy nereaguje a tak ho s Anabel vyrážíme do jeho hostelu probudit. Tam nám majitelka hostelu oznamuje, že Miky už před půl hodinou vyrazil. Anabel na mě kouká se zvláštním úsměvem a já se snažím předstírat, že se mě vůbec nedotklo to jak na mě Miky úplně zapomněl. Mno… Po cestě mi Anabel (tipuju jí tak 24 let) vypráví o tom, jak má přítele z Ruska, který má kromě ní také další přítelkyně. Také mi vypráví o tom, jak její předešlý přítel nedokázal pochopit, proč by měli mít otevřený vztah. A jak si tak s Anabel povídáme o životě, zjevujeme se na vodopádech Pozo Azul. Ty jsou plné bláznivých Kolumbijců, kteří tu skáčou z vršku vodopádů do naprosto ledové vody. Je tu taky Miky a společně s jeho novým kamarádem z Peru se k nám přidávají. Jeho vysvětlení proč na mě nepočkal jsem vytěsnil a už si na něj bohužel nevzpomenu. Konec dobré, všechno dobré 🙂 Nově vzniklé skupince oznamuji, že dalším mým cílem je návštěva kávové továrny. Všichni spokojeně pokyvují, že je to skvělej nápad. Jen se předtím musíme najíst. A to už si to Miky šíruje a přesně ví kam. Za dezertem proslulým místem.
Anabel se po cestě trhne, že jí není dobře a sjíždí do vesničky na motorce. Po hornaté džungli je hlavním dopravním prostředkem taxi motorka. Jezdí tu všude a vozí lidi do všech koutů. Máte velký bágly, nevadí, pojede s vámi doprovodná motorka, která poveze bágly. Já, Miky a Peruánec dorážíme do dezertem legendární grill „restaurace“ Asadero Camarita. Je to sice uprostřed džungle, ale na Googlích mapách tuhle zapadlou restauračku najdete kupodivu taky. Na jídelním lístku je výběr z trošku dražšího grilovaného masa, ale mají také grilovanou klobásu jen za 3 tisíce a tu si hned objednávám. Na jídeláku je také s úsměvem vyfocený asi 80letý majitel servírující dezert. K jídlu si dáváme zdejší pivo Happy Tucan a pak následně i Happy Jaguar, obě jsou skvělé. Jedno hodně hořké a druhé s ovocným nádechem. A jako dezert k nám přisviští talíř plný marihuany. Miky je štěstím bez sebe a křičí na všechny strany: „Tak tomuhle já říkám život!!„.
Na kávovou továrnu už vyrážím pochopitelně úplně sám a navíc s úsměvem na tváři. Cesta je to snadná a jen 40 minut do kopce. Potkávám pár koníků, jednoho si jen tak pro zábavu chytnu. Nikde nikdo, sem tam projede taximotorka. Také potkávám nějakou paní, která se mě ptá jak daleko je vesnice Minca, říkám hodinu. Nahlas si vydechne a povídá, že jí na hostelu řekli, že tůra kolem džunglí zabere tak 5 hodin a ona už pochoduje 9. Zamávám obočím, jakože to se stává a pokračuju v cestě.
Z 40 minutové procházky se stává 2 hodinová tůra a továrnu objevuju už bez úsměvu na tváři. Z dálky mě už vítá majitel, nabízí mi, že za 10 tisíc mi továrnu ukáže. Za průběžného žvýkání sladkých šlupek kávových bobů se dozvídám o celém procesu zpracování kávy a hlavně také to, že kvalitní káva je v Kolumbii určená pro export a v zemi zůstává jen druhořadá kvalita. Proto v Evropě a dalších zemích dostanete pravděpodobně chutnější kávu než v samotné Kolumbii. Což bohužel musím potvrdit.
I čerstvé kafe které dostávám do hrníčku od majitele továrny úplně extra zážitek nepřináší, ale je silné a po 2 hodinovém šlapání prostě bodne i ten 3. hrnek. Už mám zase úsměv na tváři. Loučím se a zamířím si to zpátky do vesnice. Po cestě se zastavím ještě na grilovanou klobásu, tentokrát bez dezertu a k tomu poslední variantu happy piv. Happy Coca! Tohle pivo nepřináší žádnou zajímavou chuť, ale rozhodně se po něm hezky motá hlava. Po cestě ještě potkávám Anabel jak jede na taxi motorce směr nahoru a za ní nějaký další kluk z hostelu. Asi se jí nelíbilo, že nesdílím její názor o otevřených vztazích. Anabel už jsem nikdy neviděl. Do hostelu už dorážím za tmy.
Ani západy slunce v Mince nejsou k zahození a z houpací sítě a vlastně z celé Mincy se vám prostě bude odcházet těžko.
Druhý den se probouzím hodně brzy a tak vycházím na terasu užít si východ slunce. To se v hornaté džungli úplně moc nedaří, ale i tak si užívám úžasného výhledu a hlavně přítomnosti statečného malého orla, který doráží do hostelu každé ráno obhlédnout nové hosty. Tato fotka orla z blízka, je vyfocená mobilem.
Jak říkám, statečný orel.
Jeden z následujících dnů, ležím v posteli a do místnosti vtrhne majitel hostelu jestli nechci vidět tukana? Hybajhasičihovnohoří kurňa, že chci! Chvíli se všema hostama z hostelu sledujeme tukana, jak si to namašíroval do baru hostelu a obkukuje zásoby lahvového piva. Nechá se od jednoho z hostelových dobrovolníků krmit banánem.
Z povzdálí to sleduje znuděná kočka, se kterou tukan ani nehne.
Po chvilce se tukan nabaží svých 15 minut slávy a odletí. Všichni hosté hostelu se vrací ke své původní činnosti (především sezení na terase a čumění na výhledy). Já se nevzdávám a se zrcadlovkou v ruce pronásleduju tukana. Po chvíli ho objevuju a fotím jak o závod.
A kdo se také hlásí o pozornost je mladý odvážný orel. A místo toho, aby domluvil tukanovi a vysvětlil mu čí je to rajón, tak jak žárlivá manželka zaútočí na mě a pleskne mě při nízkém průletu křídlem po hlavě.
Spokojený, šťastný jak blecha a křídlem orla praštěný odcházím zpátky do svého pokoje a tlemím se jak jetel.
