Kuba kapitola 7

Casu particular zde nacházíme snadněji než ve Varaderu už na 3. pokus. Dům je velký a místností k pronajmutí je tu několik. Snídani ani večeři nám tu nevnucují. Jsme ve čtvrti Stará Havana. Havana je obrovská a tak poprvé v životě zkoušíme dvoupatrový autobus pro turisty, který nám poskytuje projížďku křížem krážem celou Havanou. Kdo ví, jestli existuje nějaká Nová Havana, při pohledu z autobusu je Stará s porovnáním s ostatními čtvrtěmi celkem mladá.

S Havanou nemám spojený žádný příběh, i když tohle město by nějakou šťavnatou příhodu časem určitě nabídlo. Co ale nabídlo už od prvního okamžiku byla atmosféra ulic, která dýchá přesně tou Kubou, kterou znáte z filmů a televize. Dýchá na vás dechem smradlavých syrečků, který je vám na jednu stranu nepříjemný, ale za pár okamžiků si nemůžete pomoct a máte chuť si ty syrečky taky dát a pořádnou porci. Havana je přesně to město, která vás jen tak neomrzí, každá procházka i když stejnou ulicí, přinášela jedinečné pocity. Jen boulevard ve Staré Havaně je naprděný turisty způsobem až nepříjemně unavujícím.

Za to návštěva Ježíška stojí za to… Havana jako přístav má svůj záliv na jehož druhou stranu se dostanete pouze taxíkem. Výhled na celou Havanu pod stínem 20 metrů vysokého Ježíše však investici do taxíku hravě vyváží.

Vracíme se zpátky do centra lodí za pár šupů a vyrážíme vstříc lovení obživy. Jídlo v restauracích je v nabídce již bohatější a při večeři většinou doprovázené i živou hudbou latinských hlasitých tónů.

Za to snídani tu sehnat je úkol hodný hochů z bandy Rychlých šípů.  Když už najdete místo, kde mají kávu (protože ne v každé kavárně kávu mají), tak vám číšník oznámí s napnutým ukazováčkem jak struna, mířícím na nástěnné hodiny, otevírací dobu od 9:00. Koukáme s Péťou oba na nástěnné hodiny a nakláníme naše hlavy ze strany na stranu jak dvě vesnické krůty… po cca 10 vteřinách přemýšlení, přesně v 9:35, se na sebe podíváme , mlčky pokrčíme rameny a pokračujeme v hledání jiného snídaniště.

Konečně nacházíme snídaňový ráj. Na nóbl restauraci mají v rámci Kuby ucházející ceny. Za 100 Kč kontinentální snídaně s kávou a džusem. Za 150 Kč snídaně kontinentální exclusive. Do toho jdeme! Já volím exclusive, Péťa nechce salám ani vajíčka a tak volí džem v kontinentální verzi. Zatímco na mě z talíře koukají dvě volská oka a 1 plátek klasické napodobeniny šunky, tak z Péti talíře nekouká nic. Respektive nemá ani talíř. Tak čekáme… čekáme… čekáme… volám číšníka, že nám schází druhá snídaně… číšník ukazuje na ne zrovna čerstvý chleba na stole. Ptáme se kde je džem, co je napsaný v menu. Číšník odchází a přináší talíř té skvělé šunky. Říkáme, že ne, že chceme ten džem a ukazujeme v anglické části menu na Jam (česky džem). „Ano, tady je… Jamon“ hrdě odpovídá číšník a ukazuje na šunku.

Jamon [čti Chamon ] – španělsky šunka

Džem nemají a za ty peníze jsme prostě čekali víc. Jednu snídani odmítáme zaplatit, číšník se ani nesnaží hnout brvou překvapení a na účtě se objevuje opravdu jen jedna snídaně. Z místa i tak odcházíme nasraní jak Amíci z Vietnamu… Je to sice prdlá snídaně, ale… Takových drobných příhod s nepříjemným nádechem je Kuba plná a postupem času to ve vás začne vřít. Starej chleba s máslem za stovku to zpečetil.

Ale jsou tu i hezké momenty. Druhý den  si  dáváme kávu v krásné kavárně s historickou atmosférou, nádherný interiér kompletně z tmavého kvalitního dřeva. Kávu zde melou přímo před vámi ve velkém a zdejší si pro ní chodí a kupují si ji domů. Vychutnáváme si tu i zdejší kubánský sendvič. Dobrota.