Motorkou z Prahy na Saharu – 11. část

Když dorazím do Algeciras, začíná mě trošičku pohlcovat pocit nejistoty. Tady už to nevypadá moc jako ve Španělsku. Ulice jsou zaprášené, na ulicích moc Španělů nevidím, spíš už si trochu připadám jako v Maroku. Dorazím do hostelu, kde mě rovnou upozorní na bezpečnostní rizika: „Tady už jste panem skutečně duchem spíše v Maroku a neměl byste nechávat motorku nezabezpečenou jen tak na ulici.“ Dobrý začátek. Ještě v tom Maroku nejsem a už mě lidi začínají strašit a varovat tím, co mě tam asi čeká. 

Motorku kurtuju řetězem k lampě kousek od banky a modlím se, aby si té kamery  namířené do ulice všiml krom mě i případný lupič. Když už si tak sedím v podřepu u motorky, všimám si že na zadním kole v brzdovém soustrojí chybí kus šroubu. Vypadá to na šroub, který drží brzdící destičky u sebe. Ups…

Na hostelu rychle googlím servis a vyrážím na motorce k vyhlášenému mechanikovi v Algeciras. Na Google Maps měl nejelpší hodnocení, všichni si ho moc chválili. 

Dorážím k malé garáži v činžovém domě. Opravdu tu mechanik je a dokonce Španěl 🙂 Snažím se mu vysvětlit můj problém s motorkou a že následující den odjížídím do Maroka. Lístek na trajekt mám až v jednu odpoledne, takže času je dost. Času by možná dost bylo, ale to by ve městě zrovna nesměly být okruhové závody a mechanik Carlos se musel postarat o motorky na zítřejší závod. 

K tomu dodal, že oprava nebude asi jen tak. Vyndat ten šroub bude zajímavá prácička na minimálně jedno celé dopoledne. Ale čas na to prostě nemá. 

Ptám se ho, jak by to řešil on. Poradil mi vyrazit do Maroka i takhle a postupně kontrolovat, jestli zbytek zlomeného šroubu neleze ven z brzdy.  Můžu prý zkusit někoho najít v Maroku, ale musím počítat s tím, že tam použijou lidovou tvořivost. Takovou lidovou tvořivost pak tady zpátky v Evropě už nemusí být klasický mechanik schopný dát do kupy. S tím je prostě potřeba počítat.

Nechávám si to celé projít hlavou… asi jako beruška prdelku při nárazu do čelního skla Škody 120. 

Druhý den vyrážím do přístavu a naloďuji se i se zraněnou motorkou. Cesta trvá pár hodin, odpočinu si na sófa v restaurační části lodi. Usínám a probouzí mě až číšník. Prý už jsme v cílové stanici. Nejlevnější lístek s motorkou byl do místa Tanger Med. Bylo jasné, že jde o Tangier. Je to to samé. O tom jsem při koupi lístku vůbec nepochyboval. 

Nasedám na motorku, vyjížídm ven z lodi a zastavuje mě celník, kontroluje pas, vykulí oči a říká, že nemám razítko v pasu. To mě neznervózní, ale nedávám se. Vracím úder informací, že jsem sotva vylezl z lodi, tak jak bych mohl mít razítko v pasu? Celník můj protiútok nevyvede z míry a oplácí informací, že razítko se získává v kanceláři na palubě lodi… ajajaj… 

Naštěstí se některé věci řeší tak nějak samy. Zrovna z lodi vychází pan úředník, celník ho odchytí a zaúkoluje s umístěním Marockého razítka do mého pasu. Nakonec zjišťuji, že takových jako jsem já, je nás víc a u pana úředníka se postupně tvoří fronta. To já už si to ale pádím na motorce k výjezdu z přístavu. 

Projedu poslední celní kontrolou a mrknu na mobil, jestli mi náhodou GPS nenapoví, kde přesně jsem. Stažené offline mapy Maroka se v tuto chvíli stala základní životní potřebou stejně jako pitný režim a dýchání. Bohužel GPS na mapě ukazuje úplně jiné místo než jsem očekával. 

Ono Tanger a Tangier totiž není to samé. Tenhle přístav je uprostřed ničeho. Není tu žádné město nic, je to jen průmyslový přístav. Kdybyste sem přijeli jako pěšci, tak jste pěkně v háji. A tak jsem se poplácal po rameni, řekl si Ondro to bude dobrý, začínáš v tom Maroku moc dobře, tak alou do dalšího dobrodružství…