Motorkou z Prahy na Saharu – 15. část
Město v mlze - Meknes
Když jsem ráno vyrazil z bílého města Tetoaun, měl jsem to do Meknesu okolo 250 km a přibližně 6 hodin cesty. Zastávka v modrém městě Chefchaouen cestu o něco prodloužila a do Meknesu dorážím v pozdním odpoledni.
Ubytovává mě mladý přemotivovaný muž s vřelostí, která není vlastní ani Maročanům. Ale je to muž na svém místě. Studuje turizmus, aby co nejdřív mohl vypadnout z Maroka a začít dál studovat v Anglii a mít lepší život. Marocká kultura ho nebaví. Proto je pro něj setkání s každým dalším cestovatelem důvod k nadšení. Ptá se mě na všechno možné, co si myslím o současné politické situaci v Evropě, co jíme u nás v Čečně, jestli máme taky Ramadán a co naše holky? V průběhu roztomilého výslechu si pečlivě zapisuje data z mého pasu a zmiňuje, že všechny turisty musí okamžitě hlásit policii, aby neměli problémy.
Po chvíli se objevuje majitel riády.
Marocká nevěsta
Upocený a smradlavý si podávám ruku s majitelem, který neváhá a hned mě ujišťuje, že musím v Meknesu zůstat déle, že je to tu nádherné. Něco v jejich jazyce zakřičí směrem do prostoru až jeho hlasem začali rezonovat i okrasné lustry.
Přispěchá mladá slečna. Stydlivá a mlčky si sedne na sofa. Majitel mi nakazuje si sednout vedle ní a s huronským smíchem mi vysvětluje, jak jsou marocké ženy úžasné a že bych měl opravdu zvážit prodloužení mého pobytu. Hned si nás fotí, a tak mu podávám svůj mobil, abych získal památku na tento osudný okamžik, kdy jsem se zase neoženil.
Mladého recepčního se ptám, kdy začíná Ramadán. Jeho odpověď mě překvapuje, protože říká, že neví. Buď dnes nebo zítra nebo pozítří. Je to velký svátek, proto se divím, že to neví přesně. Nicméně podle toho, co popsal, to zřejmě záleží na úplňku a musí se domluvit celá země na tom, že tenhle úplněk je ten pravý. Jakmile se na tom všichni shodnou, tak vyhlásí Ramadán. Čekalo se tedy na to, až se v to hromadně začne oznamovat pomocí pouličních ampliónů. Jakmile se to rozezní na všechny strany v celém Maroku, tak to začne.
Nevyřčenou nabídku k sňatku, která tam tak nad námi trčela, jsem nechal lehce poletovat vzduchem a s úsměvem si vzal věci do ruky na znamení, že bych rád odešel k odpočinku. Mladík mě odvádí do společných kójích. Nevypadá to zle, zase jak z pohádky – zdobené zdi, krásné lustry, závěsy z drahých látek, dřevěné zábradlí…
Ještě, než si stihnu vybrat postel rozline se prostorem výrazný zvuk hlasu majitele. Mladík si sám pro sebe kývne, chňapne mě za rameno a odvádí mě do pokoje s manželskou postelí. „Sir, jelikož se blíží Ramadán nemáme moc hostů a vy jste majiteli sympatický. Tohle bude Váš pokoj a cena se nemění.“
Pokoj s vlastní koupelnou a pohodlnou velkou postelí, to se neodmítá. V myšlenkách tiše doufám, že v tom není skrytý nějaký háček a raději se opatrně zamykám.
Výběr ubytování pro digitálního nomáda
Výhled z terasy riády mi nabízí pohled na město v mlze a já mám rozhodnuto. Pro dnešek toho dobrodružství bylo dost. Město Meknes procházet křížem krážem nebudu. Beru si notebook a začínám pracovat. Internet jakžtakž funguje, ale najít zásuvku blízko stolu dalo zabrat.
Zní to jako banalita, ale výběr ubytování je z pohledu digitálního nomádu celkem věda. Musíte najít ubytování, kde mají internet, kde mají stoly a kde mají zásuvky blízko stolů. Zdá se to jako snadný úkol, ale tahle trojkombinace je oříšek a někdy je to detektivní úkol, který zabere i pár hodin. A když si k tomu přidáte to, že sdílíte většinou pokoj s 6ti dalšími naprosto cizími lidmi, asi byste ještě chtěli mít zásuvku u postele, abyste si mohli nabít přes noc mobil? Ufff…
Možná si říkáte, že bych mohl pracovat z internetové kavárny. Když strávíte den na motorce a k práci se dostanete až večer, znamená to, že kavárny budou již zavřené. Navíc v kavárně člověk vydrží hodinu, max. dvě, než se začne cítit nepříjemně svou dlouho přítomností bez objednávek, přepitý kávou a vystresovaný obavami pokaždé, když si odskočí na malou, jestli až se vrátí najde svůj notebook na stole atd. atd. Takže najít dobře vybavené ubytování je prostě základ a v Maroku to nebylo vždy jednoduché.
Co ale v Maroku na ubytováních nikdy nezklame jsou snídaně. V nich se dost výrazně vždy projevila marocká velkorysost, která je jim tu tak vlastní. Na fotce je jen základ, ale pak postupně přinášeli další dobroty. Vždy jsem proto vybíral ubytování, které krom zásuvky mělo i snídaně.
"Je Ramadán!"
oznamuje křikem v průběhu snídaně mladý recepční. Zrovna ve chvíli, když se já a další 3 ubytovaní cpeme, co se do nás vejde. Zastavuji žvýkací proces a s plnou pusou přemýšlím, zda vše vyplivnout na talíř.
Při Ramadánu je totiž zakázané v průběhu dne pít, jíst, kouřit a nesmíte ani souložit. Jakmile se setmí, tak to vše můžete dohnat. Lidé co mají zdravotní problémy nebo nosí v bříšku zárodek nového života mají povolené výjimky. Turisti a cestovatelé Ramadán dodržovat nemusí, nicméně doporučuje se z respektu k tamní kultuře nejíst a nepít zdejším přímo před očima. Souložit před nimi se asi taky není nejlepší nápad a to dokonce ani v noci.
Mladý recepční se na mě podívá a říká „V klidu jez, já na Ramadán seru! Už abych z téhle země vypadl. Taková blbost! Věřil bys tomu, že když tě na ulici chytí se žvance, tak jdeš na pár měsíců do vězení!!! Je to debilita!“
Dojídám snídani a vyrážím dál v cestě s vědomím, že na ulici lepší nejíst. Další zastávka Casablanca.