Motorkou z Prahy na Saharu – 17. část
Marrákeš
Chaos a relax v Marrákeši
7. května 2019, přesně 3 týdny po té, co jsem vyrážel z Prahy, přijíždím do milionového města Marrákeš. Dlouho jsem si myslel, že je to hlavní město Maroka, ale tím je Rabat. Není ani největším městem Maroka, to je Casablanca. Tak čím to je, že je Marrákeš tak známé?
Možná dobrou výchozí pozicí. Vyražte jedním směrem a jste v poušti, vyražte druhým směrem a jste na nejvyšším pohoří Maroka, čelem vzad a jste u moře. Přítomností letiště, zachovalou atmosférou s historickým nádechem, svojí živostí. Možná všechno tohle dohromady.
Ruku v ruce si popularita Marrákeše mezi turisty bere i popularitu mezi místními. Před 40ti lety tu žilo o polovinu méně lidí, přibližně kolem 500 tis. Dnes je to téměř 1 milión. Pro porovnání Praha za stejnou dobu vyrostla jen o cca 100 tisíc.
Proplétám se bujarou dopravou. Pravidla provozu se tu asi tesají stále jen na kamenné destičky. Není to ale extra stresující zážitek. Tím je doprava na meziměstských silnicích v České republice. Řidiči v Maroku se navzájem relativně respektují a troubí tak nějak přiměřeně k tomu, jak byste to tu čekali. Zřejmě aby lidé v tom horkém počasí neusnuli za volantem .
Mapa ukazuje, že riáda, kde jsem ubytovaný je někde v šedém políčku na mapě. Na to už si začínám v Maroku zvykat. Polohu cíle orientačně znám, zbytek vyřeším na místě.
Na fotce vidíte ulici, kde jsem nechal zaparkovanou motorku. Jeden z pohotových Marokánců mě ujišťuje, že zaparkovat na značce ZÁKAZ PARKOVÁNÍ, je ideální a nejlepší řešení. Prý je Ramadán a tohle místo se v průběhu Ramadánu vůbec nepoužívá. Rovnou mě zve k sobě do restaurace. Sice tvrdí, že je vlastníkem restaurace, ale za podezřelou radu s parkováním se i tak dožaduje finanční odměny. Navíc slibuje, že mi na motorku dohlédne.
Jedno se Marokáncům musí nechat, jsou to nekompromisní obchodníci, které nezajímá zda se zákazník někdy vrátí. Spíše tak nějak očekávají/doufají, že se raději už nevrátíte. Proto jsou vám schopní naslibovat vlastně absolutně cokoliv.
Maročani
Marocká kultura je od té naší výrazně odlišná. Na ulicích vás někdo neustále bude oslovovat a nabízet nezávazný pokec nebo skvělou radu. Vždy to vypadá hodně nevinně. Máte ale jednu jistotu. Nikdy to není bez vedlejších záměrů. Za 5 týdnů strávených v Maroku ke mně přistoupilo přátelsky desítky lidí. Nevzpomenu si na jediný případ, kdyby to bylo bez vedlejších záměrů. Vždy to na začátku vypadá tak, že si říkáte:
„Tak tenhle je fakt fajn, ten je určitě jinej, ten si vážně chce asi jen popovídat a nebo mi chce jen pomoct. Tomuhle poslednímu dám ještě šanci.„
Někdy jsou pak hodně neodbytní, když je na závěr odmítnete. Někteří pak dokážou působit relativně agresivně, někteří naopak vypadají, jako byste jim právě zabili člena rodiny. Jsou i schopní vám zalhat a poslat vás špatným směrem, když jste ztracení. Tahle situace se stávala celkem často. Důvod je mi doteď neznámý. Asi čekali, že dorazím do krámku jejich známých, kdo ví?
Na druhou stranu jsou tu pak Maročani, které nepotkáte na ulici, ale kdekoliv jinde. Například číšník v restauraci, lidé ve vašem ubytování, člověk pijící kafe na baru vedle vás. Prostě všichni co si vás neodchytnou na ulici, ale přijdete s nimi do řeči přirozeně v důsledku dané situace. Takoví Maročané, to jsou ti, které chcete potkat. Jsou to lidé velkorysí, vtipní, veselé povahy, plní života. Zajímá je co říkáte a sami vám toho řeknou tolik, kolik jen pozornosti jim věnujete. Prostě jsou to fajn lidi.
Je potřeba si však uvědomit, že jejich náboženství a kultura vyformovala jejich názory a hodnoty trošku jiným směrem než jsou ty naše. Nebudou na vás však zlí, když s nimi nebudete souhlasit. Přesvědčovat je, že my to máme lépe, bych nedoporučoval.
Jednou jsem si jednomu z Maročanů postěžoval na to, jak ti pouliční Maročani jsou možná příliš agresivní ve ždímání peněz z cizinců, moc „tlačí na pilu“. Odvětil mi s neprůstřelnou upřímností:
„Jestli se ti Maroko nelíbí, tak sem nejezdi.„
Ubytování v Marrákeši
Pomalu se začínám více orientovat v mém šedém políčku na mapě, někde uprostřed Marrákeše. Teď už jen stačí v úzkých uličkách najít ty správné ukazatele a mojí riádu. Po chvilce tápaní to vzdávám a ptám se někoho na ulici. Je mi přidělen malý klučina, který mě dovede až před dveře mé riády. Bez něj bych to v životě nenašel.
Recepční mi oznamuje, že mě ubytují v jiné riádě, že tahle není pro jednotlivce. Nechávám se tedy zavést do jiné riády. Cesta tržištěm, visící hlavy ovcí, smrad zkaženého ovoce ve vzduchu, bludiště s tisíci uličkami a po 15ti minutách chůze jsme tam. Párty hostel. 10 minut se dohaduji se svým recepčním, že tohle nechci. Chci to, co jsem si rezervoval.
Zní to celkem jednoduše a jasně. Ale přesvědčit se mi ho podařilo až v okamžiku, kdy jsem na něj zvýšil hlas. Vlastně jsem začal tak nějak řvát, že tady rozhodně nezůstanu. Hrdý na to nejsem a je mi hodně nepříjemné na někoho hlas zvyšovat. Ale v Maroku to byla občas jediná cesta. Upřímně, někdy to bylo jako jednat s dětmi. Zvýšíte hlas a najednou všechno jde a je tak jak má být.
Jdeme tedy zpět, 15 minut se proplétáme smradlavým tržištěm plným lidí. Zpátky v původní riádě mě zavede do pokoje pro jednotlivce, kde jsou 3 palandy. Nikdo jiný tu aktuálně ubytovaný není, jen spí všichni, co tu pracují 😀 Proto mě tu asi nechtěl ubytovat. Musel uklidit jednu z postelí.
Riáda to byla příjemná a krásně zdobená. Navíc tu byly stoly u zásuvek a já tak mohl pracovat. Strop v hlavní místnosti byl s otevřeným stropem a tak mi občas na stůl přiletěl malý ptáček a dělal mi společnost. Což bylo fajn, protože jinak bych se tu cítil jak v domě duchů. Všichni totiž kvůli Ramadánu přes den spali. Večer, když slunce zapadlo, připravili si hostinu a celá rodina, která to tu vlastnila, se sešla a hodovala. Jednou jsem byl ještě s dalšími 2 hosty přizván ke rodinnému stolu. Bylo to jedno z nejlepších jídel, co jsem v Maroku měl. Nedá se to popsat, protože to bylo spoustu malých jídel a už si ani nevzpomenu co to bylo. Pamatuji si jen, že jsem byl nadšený.
Byl jsem moc rád, že jsem si vybojoval možnost, tu zůstat. Navíc za dva dny přiletí Máya a zůstáváme v téhle riádě další 3 noci.
Jídlo v Maroku
Proslulá Marocká kuchyně… Když pomineme Anglii, existuje vůbec nějaká země, která nemá proslulou kuchyni? Proslulá kazachská kuchyně… proslulá kubánská kuchyně… A zrovna s tou naposledy zmíněnou má ta marocká něco společného. Stejně jako na Kubě, ani tady není extra velký výběr. Při delším pobytu zjistíte, že už nemůžete tažín a kuskus ani vidět.
Tažín, který působí trošku jako náš guláš, jste mohli vidět na fotce v kapitole z Modrého města. Kuskus vídíte na fotce níže. Mezi další jídla pak patří maso na špejli a sem tam narazíte na sendvič s hranolkama. Na pobřeží pak mořské plody.
Jídla jsou to všechno velice chutná a dokážou je připravovat na sto různých způsobů. Po 2 týdnech, ale už tažín nemůžete ani vidět a kuskus byste už neházeli ani při svatbě na novomanžele. Čeho jsem se tu ale nepřejedl, byli jejich placky, které jsme dostávali k snídani s olivovým olejem a olivami. Olivový olej a olivy jsou v Maroku excelentní, na to nedám dopustit. Často v restauraci dostanete olivy dárkem jako předkrm předtím než vám přinesou jídlo.
Často jsme dostávali i fíky (nebo datle, bůhví jakej je mezitím rozdíl) a různé další ovoce. Další věc, na kterou nedám dopustit jsou jejich čerstvé pomerančové džusy, což nezní zrovna exoticky, ale věřte mi, stojí to za to.
TIP: než si v Maroku někde na ulici objednáte pomerančový džus, ujistěte se, že bude chlazený. Teplý pomerančový džus v tom horku rovnou vylijete do kanálu. Led v džusu je na vlastní nebezpečí, občas měli dokonce napsáno, že led připravují z balené vody. Vodu z kohoutku pijte na vlastní nebezpečí 😉
Nejlepší jídlo v restauraci v Marrákeši měli v Mama Africa. Popravdě se nejednalo moc o marockou kuchyni, ale spíše nějaký africký hipsterský styl. Cenově ideální, chuťově neskutečné a hlavně měli i jiné jídla než kuskus a tažín 😀 Doporučuji!
Objevování Marrákeše
Vyrážím na průzkum Marrákeše a jako kráva trávu v tlamě si v hlavě převaluju myšlenku, co asi budu jíst. V Maroku mají teď Ramadán a nikdo nesmí přes den jíst. Nechám se překvapit a uklidňuji se myšlenkou, že když to bez jídla zvládnou oni, tak to případně zvládnu bez jídla i já.
O deset minut později sedím v restauraci společně s 30 dalšími cestovateli a turisty. Koukáme na náměstí, pojídáme svá objednaná jídla a kolemjdoucí Maročané na nás zamračeně pokukují.
Procházení Marrákeší je intenzivní zážitek. I když je Ramadán, město pořád žije. Všude jsou davy lidí a prodejců. Teploměr slaví čtyřícítku. V krámě si nakoupím zásoby jídla, abych měl v riádě co jíst dál zbytek objevování města nechávám až na zítra, to už na to budeme dva.
Dostali jste chuť se vydat do Marrákeše?
Dříve jsem hledal levné letenky hlavně na Skyscanner, ale postupem času jsem přešel na Kiwi.com (původem český projekt). Vždy zde najdu lepší nabídky letenek než kdekoliv jinde. Zkuste a uvidíte sami.
Levné letenky do Marrákeše v Maroku: