Motorkou z Prahy na Saharu – 18. část
Marrákeš s Máyou
Setkání na letišti
Motorkou na letiště je to z centra města něco málo přes 10 minut. Na letišti chvíli přemýšlím, kde zaparkovat motorku, abych nemusel platit za vjezd do prostoru letiště. Jeden z taxíkářů mě pobídne, ať to projedu kolem turniketů uzoučkou skulinkou. Se zvednutým obočím nad tím vážně přemýšlím. A to už vidím strážného, který na mě mávne na pokyn, že se můžu přestat divit a pokračovat přesně tak, jak mě taxíkář navedl. Parkuju téměř vedle turniketů, strážný na mě mrká, že motorku pohlídá a já vyrážím do čekací haly.
Překvapilo mě jak je letiště v Marrákeši relativně moderní a úplně tak nesedí do spíše historického ladění celé země.
Dorazil jsem právě včas. Stejně jako letadlo z Prahy. Po 3 týdnech odloučení se setkávám s Máyou, aby naše společné marocké dobrodružství mohlo začít. Máya se zvládla zabalit na skoro 3týdenní expedici jen do malého batůžku, což bylo esenciální pro jízdu na jedné motorce ve dvou. Přilbu pro Máyu jsem vezl celou dobu v kufru motorky, jsme připraveni.
Cesta z Prahy na motorce do Marrákeše je něco okolo 4000 km, což byla vzdálenost, za kterou jsem plánoval získat sebevědomí při řízení jednostopého vozidla. Přeci jen mám motorku jen pár měsíců. Nu, najeto už bylo dost, ale nervozita neustoupila, protože řídit motorku ve dvou je trošku něco jiného. Dvakrát větší zodpovědnost, dvakrát menší ovladatelnost stroje. Máye nic nedávám najevo a oči vykulené strachem skrývám v přilbě pod zatmaveným hledím chránící můj zrak před zabijáckým sluncem.
Zpátky do centra Marrákeše.
Procházení města
V riádě jsem si již stihl přesunout věci z pokoje pro 6 lidí, do našeho pokoje pro 2. Ten orientální nádech místnosti, vlastní koupelna, dekorované lampičky co nesvítili… mělo to úžasnou atmosféru. Máya se tu zabydlela rychle a mohli jsme vyrazit do města.
Procházení Marrákeše je jako jízda na horské dráze, chvíli nahoře, chvíli dole, chvíli jste v malebných uličkách, chvíli na smradlavém trhu. Za každým rohem čeká nějaké překvapení. Já ve stavu obezřetnosti, skenuju každou osobu, koukám přes rameno, počítám drobáky v kapse, jestli nějaká mince neschází, potím se napětím. Máya s úsměvem na tváři v cestovatelském kloboučku nasává atmosféru města a ladným krokem rozzařuje pohodou vše kolem sebe. Ti stejní prodejci, co se na mě včera mračili, se na nás dneska usmívají od ucha k uchu.
@TamDoan | LottieFiles
Focení v Maroku
Bylo to někde v těchto místech, kde jsem pochopil, proč často slýchávám cholerický křik. Bylo to většinou po té, co jsem na svém foťáku zmáčkl spoušť. Jelikož v Marrákeši vlastně pořád slyšíte nějaký křik, nevěnoval sem tomu větší pozornost. Několik Maročanů mi však postupně naznačilo, že focení lidí se tady úplně nenosí. Nejvíc se rozčiloval pán na motorce, jehož řev byl slyšet ještě dlouho po té, co se ztratil ve změti uliček.
Od té chvíle jsem si na to dával pozor a snažil se Maročany spíše nefotit a když, tak jen mobilem a nebo z velké dálky.
Pár Maročanů jsem ještě vyfotit zvládl. Ale stejně jsem byl v té době v tzv. fotografické krizi. Ta chtě nechtě jednou dopadne jako Thorovo kladivo na každého, kdo fotí trochu víc. Mám tolik fotek z cest, že už ani nevím co s nimi, natož je všechny upravit a někde někomu ukazovat. Proto pořizování dalších fotografií, jakoby postrádalo smyslu.
Toulání se po Marrákéši
Naším hlavním cílem v Marrákeši bylo několik míst. Jedno z nich bylo náměstí Jemaa el-Fna, to oživá nejvíce až po setmění. Mezitím jsem chtěli navštívit zahrady Jardin Majorelle a k němu přilehlé muzeum modního návrháře Yves Saint Laurenta. Laurent v Marrákeší prý objevil kouzlo barev. Na tom co jsme v muzeu pak viděli, to bylo neomylně znát.
Cestou jsme se zastavili v parku se futuristickým jménem Cyber park. Ten vidíte na fotce a z ní je i patrné, že žádné Cyber orgie se tu nekonají. Je to jen obyčejný, příjemný park, kde je pravděpodobně možné se připojit zadarmo k wifi a proto se mu říká Cyber.
Simkarta a data v Maroku
Abych využil pseudo cyber atmosféru, tak jsem před vchodem parku vyzkoušel znalost angličtiny zdejšího oficiálního pouličního prodejce marockého Telecomu. I když zde byl zjevně právě kvůli turistům, jeho angličtina se na tom nijak neodrážela. Po chvilce tlachání a plácání rukama do vzduchu všemi směry (táááákhle moc dat bych ráád), odcházím o 300 Kč chudší a o simkartu s přibližně 8 gigabajtama dat bohatší.
Vždycky jsem se podivoval nad tím, proč máme data v ČR tak drahá, přičemž vyjedete 5 km z města a nemáte ani signál. Téměř všude jinde ve světě, kde jsem byl, tomu je přesně naopak. A ne jinak tomu bylo i tady v Maroku. I po x hodinách jízdy na velbloudu do centra pouště Sahary jsem měl na mobilu signál dostačující na videohovory. Byla to jedna z věcí, kterou jsem tady ve skutečnosti vůbec nečekal. Vždy, když jsme po cestě zastavili v nějaké naprosté pustině a já se podíval na mobil, byl tam! Plný signál! A pokaždé mě to přivedlo v úžas. Máya se rozplývala nad výhledy a já nad signálem.
Saadien's Tombs
Saadienské katakomby se nám kvůli Ramadánu navštívit nepodařilo. Ale něco mi říká, že by to mohlo stát za to. Snad se poštěstí vám. Ale i procházení zvenku kolem stojí za to.
Zahrady Jardin Majorelle
Po navštívení muzea Saint Laurenta neboli svatého Lórána, jsme zamířili do oázy klidu. Místo, které patří dle průvodců mezi jedno nejvíce fotogenické v Marrákeši. A zjevně hlavně kvůli této modro žluté budově.
S pořizováním fotek to tady není úplně jednoduché, jelikož kolem vás neustále proudí davy lidí snažící se pořídit co nejlepší záběr.
To co jsme tu nakonec našli a ocenili nejvíc my, byla pohoda a relax ve stínu.
Pokud byste chtěli na večeři někam, kde to nebude přeplněné turisty a budete mít úžasný výhled, vydejte se pár minut pěšky z centra a zajděte si do restaurace Le Nid’cigogne. Stačí vyrazit směrem k Saadienským katakombám a najdete ji hned na jejich konci v protilehlé budově vpravo. Viz mapa (naštěstí v tomto případě pozice sedí).
Našel jsem to tady úplně náhodou, vchod z ulice vůbec nepůsobí, že by se jím dalo vstoupit do nějakého restauračního zařízení. U vchodu mají naháněče lidí, který se snaží přemlouvat potenciální zákazníky z ulice. Já osobně se snažím většinou tyhle naháněče ignorovat. Většinou mě tihle týpci vlastně tak nějak odradí a snažím se za žádnou cenu nepřistoupit na jejich fígle 🙂 No, občas mi to nevyjde. Podlehl jsem. A v tomhle případě jsem moc rád.
Naproti vám bude na střeše pravděpodobně sedět čáp (čekající na lepší počasí v ČR, aby se mohl vrátit k nám 🙂 ), za dobrého počasí v pozadí uvidíte hory a na druhé straně věž Saadienských katakomb. Kuchyně ujde, obsluha je skvělá a ceny přiměřené.
Rekonstrukce ikonického Laurenta
Ještě než jsme se ocitili v Marrákeši zaujala mě někde na sociálních sítích fotografie Saint Laurenta s minaretem v pozadí. Ta mi vnukla myšlenku rekonstrukce ikonické fotky. No… 10 rozdílů by vám najít asi problém nedělalo, včetně špatného minaretu a denní doby, ale jak vždycky říkával Andy, tedy já: Kdo hledá dokonalost, řítí se do záhuby.
A to je moudro dne 😀
Náměstí Jemaa el-Fna
Večer jsme zamířili na legendární náměstí Jemaa el-Fna v centru města. Je to místo, kde to žije. Scházejí se tu všemožní pouliční umělci a prodejci. Najdete tu ale taky kobry a opice. Ne, že by se tu svobodně plazily a procházeli, jsou to prostředky jak z turistů dostat peníze. A pokud spadáte do stejné skupiny jako já a Indiana Jones, kteří máme z hadů strach, tak si dávejte bacha! Není horší zážitek, než se přiblížit k dece a říkat si: „Tak co prodávají asi tad.. TY VOLE KOBRA!“
V Marrákeši jsme nechtěli trávit moc času a chtěli jsme objevovat další zákoutí Maroka. Proto zítra nasedáme na motorku a vyrážíme do Aït Benhaddou. Místa, kde se natáčely filmy jako Gladiátor, Laurenc z Arábie nebo také seriál Hra o trůny.
Dostali jste chuť se vydat do Marrákeše?
Dříve jsem hledal levné letenky hlavně na Skyscanner, ale postupem času jsem přešel na Kiwi.com (původem český projekt). Vždy zde najdu lepší nabídky letenek než kdekoliv jinde. Zkuste a uvidíte sami.
Levné letenky do Marrákeše v Maroku: