Motorkou z Prahy na Saharu – 21. část
Poslední část cesty k Sahaře
Opouštíme Zagoru a míříme směr poušť. Je před námi cesta o necelých 300 km a víme, že nám zabere celý den. Není to jen vzdáleností, ale i výhledy, které nás za každou zatáčkou nutí zastavit, abychom alespoň na krátký okamžik všechnu tu epickou krásu trochu vstřebali.
Co nás nutí také zastavovat jsou samozřejmě i naše přesezené zadky.
I další důvody k zastavení se najdou. Například občasné tanečky na liduprázdných silnicích.
Prázdné silnice sice mají své kouzlo a fotogeničnost, na druhou stranu když hodiny nepotkáte jediné vozidlo ani člověka, ani městečko nebo vesnici, prostě nic, věřte mi, začne to být trochu strašidelné. Co když nám dojde benzín, co když se přehřeje motorka, co když… cokoliv… jste uprostřed ničeho, kde nejsou v okolí ani žádné stromy kam by se dalo ukrýt před sluncem.
Doteď mě celkem rozčilovalo, že v Maroku nejste nikdy sami. Například najít místo, kde se člověk v přírodě vyčůrá není jen tak, všude jsou nějací lidé. Občas to bylo celkem frustrující, ne že ne. A najednou přesný opak, jedeme vyprahlou krajinou a nikde ani živáčka, žádné auto, nic, mrtvo, ticho, jen apokalyptická atmosféra.
Průjezd pouštní bouří
Konečně se v dálce vykresluje silueta jakéhosi městečka. Vidět alespoň jednoho človíčka po hodinách cesty bez jediné živé duše by psychické pohodě trošičku přidalo.
Ještě než jsme dorazili do města, museli jsem zastavit a dát odpočinout naším drahým polovičkám… oprava: půlkám. A obzvlášť když se u cesty zjevil konečně i nějaký strom, v jehož stínu si člověk odpočine nesrovnatelně lépe.
Po malé pauze se nám chce zdejší kraj připomenout a dát nám najevo kam vlastně míříme. Zatímco jsme se zabývali hlavně myšlenkou na to opět spatřit nějaké lidské bytosti, blížící se saharská poušť se nás jala předčasně vítat. Začal se zvedat písek a viditelnost se pomalu zhoršovala a zhoršovala. Zkušenosti s pouštními bouřemi máme nepřekvapivě tak mrzké, že jsme si vlastně ani neuvědomovali, co se to děje. Se zhoršující viditelností nás napadlo jediné a to vyrazit na cestu a snažit se tomu utéct.
Viditelnost začala být postupně opravdu mizerná, museli jsme jet ne více než 20 km/h, vítr střílel zrníčka písku na odhalené části rukou a krku takovou rychlostí, že štiplavé kousání se dalo stěží ignorovat a nechtěl bych v tu chvíli pozorovat výrazy na své tváři.
Naštěstí uzavřená helma poskytovala dostatečnou ochranu pro oči a mohlo se opatrně pokračovat a doufat, že opuštěné silnice zůstanou věrné své prázdnotě a nedojede nás například nějaké auto v neúměrné rychlosti. Bylo nám už definitivně jasné, že jsme v písečné bouři. Možná také proto jsme již hodiny neviděli ani živáčka, všichni byli ukryti hezky doma před tímto neúprosným přírodním živlem. Zastavit nemělo smysl, stáli bychom uprostřed ničeho a nechali na sebe jen foukat písek. Doufali jsme, že když budeme pokračovat v cestě, tak se z písečné bouře dostaneme. Což se po nekonečně dlouhé době i podařilo. Teď zpětně těžko říct, jestli jsme bouří jeli ještě hodinu a nebo hodiny tři, jediné co je jisté, že to působilo jako věčnost a provázela nás s postupným slábnutím až těsně do blízkosti města Merzouga. Jakmile jsem vjeli do této naší finální destinace, nebylo po bouři z ničehož nic ani památky.
Jak výrazná bouře to byla nedokážeme posoudit, protože byla první a poslední, kterou jsme v Maroku zažili. Nicméně vzpomínka to není nijak traumatická, ba naopak, přežití pouštní bouře? Odškrtnuto, hotovo… co tam máme dál prosím? Spát v poušťi? Hmm, jdeme na to….