Motorkou z Prahy na Saharu – 5. část
Z Lyonu do Avignonu...
Bouřka v očích a odhodlání
Dlouho jsem vyčkával na ten správný okamžik, kdy vyrazit. Předpověď počasí dávala naději, ostatně to je to jediné co umí. Můj zdravotní stav ještě nebyl stoprocentní, ale nebyl čas ztrácet čas. Jako správný amatérský metereolog jsem s pomocí různých aplikací na telefonu odečetl, kudy asi tak budou proudit mraky a kde bude déšť, kterému bych se mohl vyhnout. Věc, kterou normálně/í člověk moc neřeší.
Naplánovaná trasa vyhýbající se dešti z Lyonu do Avignonu by mohla působit dojmem, že jsem se po cestě několikrát ztratil (naznačeno na mapce na konci stránky). Místo 240 km vzdálenosti jsem se rozhodl vyrazit na o 100 km delší trasu. A víte co? Udělal jsem dobře. Průběžně se mi naskytovala možnost sledovat deště a bouře s blesky v dáli po své pravici. Místy jsem se až nebezpečně přibližoval. Ona jízda v dešti, za nižších teplot, na delší trať a ještě k tomu v ne úplně nejlepší zdravotní kondici, to si člověk jen koleduje.
Průjezd tornádem
Nakonec vše probíhalo relativně hladce a i projížďka tornádem zkombinovaným s písečnou bouří se zdařila ustát i přesto, že jsem se několikrát nechtěně ocitl v protisměru vozovky. Spíš než písek létala vzduchem suchá hlína z přilehlého nezarostlého pole. Viditelnost se snížila na vzdálenost jednoho metru. Zastavit jsem nemohl, protože autům za mnou, která mě ještě nevidí, bych to vysvětloval stěží. Nezbývalo než to projet. Z bucket listu (seznam přání co stihnout za život) odškrtnuto: Přežít tornádo ve Francii.
Avignon a zrada
Přijíždím na adresu prvního hostelu. Nacházím se na sídlišti, který svou opuštěností připomíná zaprášenou westernovou vesničku. Sem tam přes cestu proběhne vyschlý chumáč větvoslámy. Nic, co by připomínalo hostel v dohledu. Naštěstí jsem měl připravenou alternativu.
Na hledí přilby dopadají první kapky deště.
Dorážím do centra města, kde dříve sídlil papež. Tohle místo je něco jako předchůdce Vatikánu. Centrum města je obehnáno zdmi a vjetí motorkou do této části mi trošku náhánělo strach. Nebyl jsem si vůbec jist, zda je to povolené. Ale v helmě se lehce předstírá seběvodomost neznalosti a tak jsem pokračoval. Jestli mě nějaký policista zastaví, budu předstírat, že neumím francouzsky. Což nebude těžké, protože francouzsky neumím.
Dorážím na adresu druhého hostelu, rezervaci nemám. To se ukázalo jako radikální chyba. Ale několikrát jsem kontroloval, že mají na booking.com volných asi 15 postelí. Nicméně slečna za recepcí mi oznámila, že mají plno. S mobilem v ruce ji odporuji, to není pravda… Nicméně pyžmo lehce uzrálého motorkáře na slečnu zapůsobilo jako múza a neomylně nastartovalo její kreativní proces výmluv. Nedalo se nic dělat, byla neoblomná. Poprosil jsem tedy alespoň o doporučení jiného místa.
Dorážím do kempu na břehu řeky Rhone, která protéká Avignonem. Pokud nemám stan nebo karavan, musím do ubytovny, která však otevírá až v půl sedmé večer. Co je to za ubytovnu, že má probůh otevírací dobu?! Byl pět odpoledne, budova ubytovny byla skutečně zavřená a svým vzhledem připomínala ideální lokaci pro natáčení hororu ze sedmdesátých let. Kapek přibývalo a drama ve vzduchu houstlo. Počkat až otevřou nebo zkusit pokračovat do další destinace. To by však znamenalo ujet dalších 140 km, v přepočtu na čas: 2-3 hodiny jízdy. Navíc je přede mnou zásadní zastávka a zajížďka 50 km k mostu Pont de Gard.
Doháněl mě déšť, než dojedu do dalšího města, bude tma a navíc musím k tomu mostu. Situace mírně stresová, nedalo se však jinak. Hlavně jsme musel k Pont de Gard.
Most Pont de Gard
Když jsem byl ještě malej svišť, ještě v době komunistické, vyrazil můj taťka s kamarádem autem na cestu po Francii. Když se vrátil, ukazoval nám fotky. Taková věc se na vás podepíše. Z táty byl jedním výletem z čistajasna dobrodruh. Pravda na mém snu stát se popelářem to nic neměnilo, ale teď zpětně vidím, že se to někde v podvědomí přeci jen mírně zahnízdilo.
Na tátovo fotkách to vypadala Francie jako úžasná zem a ze všech těch fotek se mi do paměti nejvíc zaryla jedna, kde byl most Pont de Gard.
Pozn.: „pont“ je francouzsky most.
Od mládí mám v hlavě zafixováno, že Francie je skvělá země, kde bych jednou rád žil a že musím vidět most Pont de Gard.
Vůbec jsem neměl tušení jak moc je tento most turistickou památkou, že sem jezdí plné autobusy turistů, že je tu placené parkoviště za 10 Euro a že je to komplex, kde se brzy ztratím…
Já jen přijel, abych viděl most a zase pokračoval dál.
Motorku jsem před placeným parkovištěm otočil a jel chvíli nazpátek, zaparkoval někomu na chodníku před barákem a vyrazil s helmou v ruce rychle najít most.
Zobrazit příspěvek na InstagramuPříspěvek sdílený Ondrej Andy Huk (@huko),
To že se po cestě k mostu ztratím v olivovým háji a ztratím tak téměř další hodinu, nemluvě o hledání cesty zpět k motorce… To v návodu nepsali!
Kapky deště začínají masírovat vršek mojí hlavy o něco více intenzivněji než bych si přál, stejně jako moje myšlenky na blížíce se potíže. Jsou přede mnou ještě 2-3 hodiny jízdy na motorce.
Konečně zpátky u železného oře, nasazuju helmu a pro jistotu i pláštěnku. Déšť začal bubnovat na přilbu jak bubeník Metallicy v době, kdy to ještě nebyla hudba pro pamětníky. Vyrážím pomalou jízdou směr město Séte. Déšť nechávám za sebou, v tomto regionu, kde evidentně nejsem vítán. Jen ať si jim tu prší.
Jak dokazují všechny pohádky a i život samotný, vše zlé je k něčemu dobré.
Hurá za plameňáky do Séte!