Motorkou z Prahy na Saharu – 9. část
z Valencie do Cartageny
Mramorový ráj
Když jsem před lety poprvé dorazil do města Malaga (jih Španělska), vím že si mou pozornost snadno ukradla mramorová dlažba chodníků v centru města. Přišlo mi to absurdní. Co se asi tak stane když zaprší… to se naštěstí ve Španělsku neděje zas tak často. Kdyby nedej bože zasnežilo, tak se na tom mramoru zabije 50 % obyvatel Malagy.
Zní to jako vtip, ale není. Vzpomínám si jak padali lidé v Granadě, když tam za celý rok jen jeden jediný den napadalo 10 cm sněhu. Byla to jak černobílá groteska Charlyho Chaplina, kam se podíváte, tam se válí nějakej Španěl s nožkama nahoře. A to v Granadě mramorové chodníky neměli.
Když jsem se tedy z Valencie přemístil do města Cartagena, první co mě zde zaujalo bylo opět mramorové dláždění. Společně se začínajícím deštěm jsem našlapoval po kluzkých dlaždicích s velkým respektem. Zdejší domorodci mě pozorovali trošku jako exotickou zvěř, ale já naraženou zadnici riskovat nemůžu, na to si toho zažívá poslední dobou až moc.
Usedám se zakoupenou večeří z večerky na zápraží v mini-přístavu a kochám se výhledem na zamračené pohoří. Narozdíl od nadměrně vzrostlé a depresí zkroušené sochy naháče, jsem v příjemné náladě a je mi fantasticky.
Očumuju zadek velryby a užívám si magickou atmosféru. Po cestě z hostelu k přístavu jsem se necítil z nějakého důvodu extra bezpečně, ale u vody je všechno tak mírumilovné a uklidňující, že jsem si ten zenový okamžik opravdu vychutnával. Až do okamžiku, kdy kolem začali pršet vajgly. Seděl jsem opřený o zídku před sochou malého morového sloupu a tak jsem byl pro 2 náctileté slečny, které si záhy sedly o pár metrů nade mnou, celkem neviditelný. Bohužel mě to mírně ohrožovalo na životě… neustále lítajícími vajgly 🙂
Nehnutě jsem, ale na své pozici vytrval, nenecham se vyhnat omladinou z tak geniálně nalezeného místa. Dál jsem si ujídal ze své večeře z večerky a zaposlouchal se do jejich rozhovoru. Po chvíli se utvrzuji v tom, že i když umím plynule španělsky, tak nerozumím plynule ani slovo. 4,5 let strávených v španělšky mluvících zemí nepřináší ovoce.
Přesto se ve Španělsku cítím dobře. I když jim nerozumím, uklidňuje mě pocit, že jim můžu ledacos sdělit. To, že oni oni mojí španělštině také nerozumí si nepřipouštím.
Cesta pokračuje relativně plynule, časový plán vychází a od přístavu, kde se nalodím k převozu do Maroka jsem už jen kokusek. Zítra vyrážím do Malagy. Mé hýždě čeká středověk s letlampamy v podobě 400 km dlouhé cesty.
Mojí večeře s večerky je konec, zazvonil zvonec a velrybího zadku stále nebylo konec… a pokud nepřijdou záplavy, tak tam trčí zřejmě dodnes. Jeďtě se na něj podívat 😉