Dominikánská republika kapitola 2

 1. – 2. den
Nejkrásnější pláž na světě a počátek vajec

„Andy?!“

Vememe-li v potaz jak je Dominikánská republika veliká (o něco menší než ta Česká) a s kolika lidma jsem se tady za tu hodinu od příletu na letiště stihl seznámit (jeden), mohlo být zarážející, že mě na ulici někdo jen tak osloví jménem. Řidič vozu, ale moje jméno znal. Buď to byl dobře placený nájemný vrah s amatérským přístupem a nebo někdo z ubytování, kdo se nás vydal hledat.

Vsadil jsem na to druhé. A i kdyby to byla varianta číslo 1, vidina toho, že nemusíme už náš cíl zmateně hledat, byla rozhodující. Začali jsme se se všemi našemi bágly tlačit do vozu tak vehementě, až z druhého konce auta vypadlo malé dítě… Nic neříkalo, jen uteklo pryč. Byl to akt, který by si zasloužil zamyšlení? Možná…

Nepřejeme si nic jiného než už být na pokoji a vydechnout. Nikdy nekončící cesta vozem našeho hrdinného zachránce končí cca po 20 vteřinách. Dítě dříve vypadlé, už otevírá bránu do ho(s)telového komplexu.

Ubytování je na 2 noci naprosto dostačující:

Následuje večerní návštěva baru na pláži. 1 zeleninový salát a 3 Corony, jako první bombový útok teritoriálně cizích surovin a bakterií na naše buržoázně rozmazlené žaludky, budou stačit.

„Ten pán u dámských toalet má pušku…“

sděluje nedůtklivě Péťa po návratu z místa, kam ženy nikdy nechodí samy. Co na to říct? V Dominikánské republice máte 25x větší šanci, že vás zavraždí než v České republice. Nechali byste vy svojí pušku doma, když jdete večer do baru na pláži?

Jsme o 5 hodin mladší. Časový posun se musí musí nějak projevit. Třeba tím, že nepotřebujeme tolik spánku? Jenže projevy výraznějšího cestování v čase vám docvaknou o něco později. Ta chvíle je přesně specifikovaná, teoreticky dokázaná a praxí ověřená. Jde přesně o chvíli, kdy jste v posteli už 2-3 hodiny a přemýšlíte, proč nemůžete usnout.

Pozn.: Tady je potřeba dodat, že vědomost toho, že je 25x větší šance, že se už neprobudíte, může přesně specifikovaný 2-3 hodinový úsek mírně ovlivnit. A to až na tolik, že se stane bohužel naprosto těžko specifikovatelný.

Ranní zmuchlané obličeje zaboříme do připravené snídaně. Úžasné snídaně! Kafe, míchaná vajíčka, čerstvé ovoce. Aaah, už si ani nevzpomenu, kdy naposledy mi někdo k snídani připravil míchaná vajíčka (pokud nepočítám 26. 8. 2016 – Praha v 9:12, ale to asi radši zapomenout…). Míchaných vajíček k snídani se nikdy nepřejím, to bych mohl jíst každé ráno!

Neočíslované pravidlo z cestovatelského průvodce pro amatérské cestovatele, které se časem osvědčilo i mimo cestovatelskou sféru: Nikdy neříkej „Nikdy“.

Chvíli si očucháváme zadky s překvapeným postarším párem jihovýchodní národnosti.  Nevoníme jim. Zřejmě z důvodu jejich předešlé nevědomosti o sdílení stejného apartmánu (jiný pokoj, ale stejný kuchyňobývák se sofa). Křehčí část jihovýchodního páru se jala svým zadkem střežit právě sofa. Striktně se zdržela veškerých svých komunikačních dovedností vůči mně. Úsměvy a veškeré konverzace si neúlevně šetřila pro Péťu. Nezazlívám jí to.

Vyrážíme na pláž. UNESCO pláž Bávaro označilo za jednu z 10 nejkrásnějších pláží na světě. Existence něčeho co je oficiálně potvrzené jako nejkrásnější na světě je prostě potřeba. Máme tu potřebu všichni zakódovanou od okamžiku, kdy se ve vašem životě protli tyto tři eventuality: dětství, královna a nějaké zrcadlo…

…

…

Ty tečky, to bude asi vaše očekávání, jestli potvrdím „nejkrásnějšnost“ pláže Bávaro. Můžete věřit UNESCu o tom, že by tahle pláž byla nejkrásnější na světe?Různé statistiky uvádějí, že 80 % (některé uvádí 50 %, viz totálně matoucí článek na Wikipedii) Čechů nevěří v boha. Víra je prý v životě, ale důležitá! Zprávám v televizi věříte? Tak v tom případě můžete v klidu věřit i UNESCu 😉

Večer jdeme spát brzo, abychom si ověřili, že naše 5-ti hodinové omlazení ještě nevyprchalo. Sakra!

Budíček, zmuchlaný xichty, kafe, ovoce… eehh.. a zase vajíčka…

Balíme věci, vyrážíme na místo, kde nás vyhodila guagua (viz příběh o Kanaďanovi, brokovnici a prasácké souloži). Jizdní řády neexistují. Přijede vůbec nějaký autobus? Už čekáme půl hodiny na sluníčku, stín zmizel po ránu tak rychle jako naše víra, že autobus skutečně dorazí. Musíme zvládnout 4-5 hodinovou cestu v podobě více než 300 km dominikánských silnic. Silnic vytvořených ostrovskými dělníky, jejichž největší zálibou a odhodláním je, dělat věci pořádně (zatímco všichni jejich přátelé srkají kokosovou šťávu brčkem na pláži). Míříme na poloostrov Samaná.

Pozn.: Později se ukázalo, že na plážích moc zdejších nenajdete a kvalita silnic není zas tak zlá.

Základem úspěchu veškerého cestování je rozdělit si role.

• Já vím jaké autobusy vzít a kde.
• Péťa od svého kolegy z práce zase ví, jak to zařídit, abysme to všechno zvládli, neudělali chybu a všechno se povedlo, viz 3. pravidlo na cestách

3. pravidlo na cestách: Jsi ve svízelný situaci a potřebuješ, aby se vyřešila ve tvůj prospěch? Existuje zaručené řešení. Řekni nahlas a udělej:

Nádech! .. Výdech! … Tvořím!

Kšššššsssst pfffff! Dveře autobusu se otevírají a vítá nás usměvavá stewardka s dvěmi vychlazenými nápoji s brčky a paraplíčky. Stop! Vnímáte, co čtete nebo to už jen chcete mít za sebou? Samosebou to nebyl autobus, ale zase jen guagua, ta sotva lezoucí dodávková herka s mladíkem ve dveřích, hnající nás jak dobytek do ohrádek.

Na batohu za tkaničky přivázanými pohorkami, zvládnu během jednoho nástupu do guaguy kopnout víc Dominikánců do obličeje, než zvádl Kryštof Kolumbus během prvního týdne v Santo Domingu. Zasednout a jedém!

Pozn.: 3. pravidlo zní jako vtip. Ale jak sami uvidíte ve všech dalších příbězích z našeho cestování s Péťou, funguje! Funguje zatraceně dobře! Rozhodně funguje milionkrát spolehlivěji než ten geniální přístroj od Sazky co má uhodnout pomocí ping pongových míčků, jaký čísla máte na svým losu!